Close

Vice výsledků

Generic selectors
Přesná shoda
Vyhledat v názvu
Vyhledat v anotaci
Post Type Selectors
product
Filtrovat dle žánru
Ohlasy médií

Sokolov, Saša: Palisandreia

Revolver Revue | 2011 | autor: Hana Kosáková

Hloubky prázdnot

L.3 Hana Kosáková

„Ale nebudu vás ani trochu unavovat popisem počasí, se zdrženlivostí sobě vlastní jen řeknu, že počasí bylo," píše Saša Sokolov ve své knize Palisandreia (1985; česky Prostor 2010; přel. Jakub Šedivý, s. 89). Taková formulace není v textu ojedinělá. Autor s oblibou vytváří podobné zacyklené, bezobsažné struktury. Obrat „Odcházejíce – odejděte" ještě obdařený hlubokým významem, oproti například následujícímu: „A už jsme stoupajíce po Sandunovském mramorovém schodišti po něm stoupali" (s. 66). Sokolov ale podvrací celé narativní postupy – třeba popis a charakteristika postavy u něj dopadá takto: „Podíval jsem se na něj. Brikabrakovova tvář nebyla jako dříve ničím jiným než tváří Brikabrakova: poznal jsem ho snadno. Na druhé straně, rozprašovač měl něco určitě na sobě, a části oděvu, které měl oblečené v určitém pořadí, v určité posloupnosti, se tak či onak navzájem doplňovaly, byly vybrány do té míry pečlivě a seděly mu do té míry přesně – nebo do jiné. Řečeno daleko přesněji, jasněji, srozumitelněji, jazykem telegrafu – hrabě byl oblečený. Úhrnem, na mém společníkovi – i kdybychom jeho portrét doplnili o charakterové vlastnosti, vylíčili jeho zvyky, grimasy, způsoby a dodali informace načerpané z jeho hospodářských účtů – nebylo nic neobvyklého, nic takového, o čem by se pero chtělo obzvlášť rozepisovat nebo na čem by oči spočinuly; nebylo na něm ani nic takového, o čem by se obzvlášť rozepisovat nechtělo" (s. 148).

Jakási vyprázdněnost forem prostupuje text od začátku až do konce. Plíživost rozkladu se nadto stává znakem celé znázorňované epochy, úpadku sovětského impéria. Základní syžetovou linku románu lze vyrozumět jen stěží. Hlavní hrdina, pisatel memoárů Palisandr Dalberg, zachycuje svůj život chráněnce za zdmi kremelské pevnosti a své další osudy: po období víceméně loajálního dospívání se pokusí spáchat atentát na jednoho z mocných, poté je ve funkci špiona vyslán do zahraničí, tam se ale jeho poslání proměňuje v příživnický pobyt na jednom šlechtickém sídle (v knize jsou jednotlivé životní etapy pojmenovány nadnesenými pojmy: vyhnanství, odvaha, odplata, poslání).

Próza by se nejspíš dala charakterizovat jako román zániku říše. Vypravěč svými záznamy jednak bezprostředně sugeruje účast na dění, jednak živě zpřítomňuje fungování mocného státního kolosu. V zajímavě groteskním posunu je podávána nejen zvrácenost hrdinových erotických tužeb (je přitahován k ženám fyzicky upadajícím), ale také dekadence a zkostnatělost totalitního aparátu. Obraz vykloubenosti vzniká i použitím částečně historických reálií: představitelé režimu jsou znázorněni jako „hodináři" ujíždějící ve „vládních kočárech"s koňmi, aparátčíci mají často jakési výstřední a nepatřičné profese: grafolog Chruščov, „prvotřídní kytarista " Andropov.

Moc je zpodobována skrze narážky na ovládnutí času: „chronarchiáť, „hodinářská organizace". Avšak sám líčený čas se mechanickému dělení vzpírá: je nehybný, strnulý; minulost je jaksi neforemná, těžko členitelná, chaotická. Prostor vyprávění určují zpravidla hradby Kremlu, palác se svojí uzavřeností, hnilobou a přeludností, a právě stísněnost pociťujeme ještě o to silněji, že vypravěč se vášnivě rád uzavírá do lázní, van, koupelen.

Dějová zápletka je tu druhořadá. Ač vyprávění ubíhá v podstatě chronologicky. Chybí v něm jasná koordinace, spění od něčeho k něčemu, kauzalita dějů. Pro celkovou strukturu knihy jsou určující odbočky, asociativní kupení scén, „epidemicky" se rozvíjející obrazy. Jsme tu svědky rozkližování základních komponent narativního textu, tak jako již v Sokolovově prvotině Škola hlupáků (1976; česky Prostor 2006). V obou textech dochází k celkovému rozpadu syžetového vyprávění. Také podoba hrdiny, autora memoárů, jeho „já" je fluidní, nepevná, proměnlivá. Jeho jednotlivé charakteristiky, identity či jejich znaky jsou, často nespojitě, roztroušeny po celém textu. Je to: sirotek, vnuk Rasputina, synovec Beriji, osamělec, mistr palácových intrik, vysněný objekt žen, klíčník v klášteře, student hrobařství, „přesvědčený internacionalista", Etrusk, nájemný vrah, špion, poutník, „vznešenýsvětoběžník", hermafrodit či prostě jen „to". Tuto rozplývavost vystihuje i následující vyjádření: „stal jsem se řezníkem, kornetem i generálem; a rovněž sám sebou. Přičemž to poslední bylo ze všech pošetilostí nejrafinovanější" (s. 61).

Jednota „já" a kontinuita časoprostoru jsou roztříštěny: „A tak tiskna luční begonie běžím vstříc jejímu kočáru: nyní – i tenkrát – i zítra – a pokaždé, když je to zapotřebí – v každé z mých lidských reinkarnací – ustavičně, nevyhnutelně – pořád běžím" (s. 295).

Síla textu je právě ve schopnosti navodit dojem nezakotvenosti, proměnlivosti dění. Skutečnost je mnohotvárná, zmatená, nesrozumitelná – teprve psaním nabývá určitého uspořádání, méně už ale smyslu. Sokolov zdařile sugeruje zkušenost s tím, jak fungují mechanismy totalitního státního stroje. Jako například, co to znamená obdržet určitou funkci: „Hodnost klíčníka, jak jsem ji chápal, byla považována za funkci čestnou, přestože jste měli tak jako tak jisté povinnosti. Zaprvé jste měli povinnost jím být, mít jeho vážnost, být veden jako klíčník, což již samo o sobě bylo na obtíž; a zadruhé mít tuto povinnost na mysli a nezapomínat na ni, což vám připomínala šňůra z klíčových polotovarů […]" (s. 105). Sokolov má také schopnost některé zažité skutečnosti či formulace vtipně pootočit, podívat se na ně jakoby nezaujatě: „Jednalo se o zvednutí ,železné opony‘. Uvozovky nejsou náhodné. Vždyť taková opona na hranicích nebyla a být ani nemohla, protože pak by to nebyla žádná hranice, ale loutkové divadýlko" (s. 91). A v neposlední řadě dokáže střídat patos s jeho až karnevalovým, ironickým stržením: „Oba jsme byli pohnutí, skrývali jsme slzy vzájemné náklonnosti a hleděli někam nahoru. Svěšená vlajka nad Senátem zešedla tiše padajícím sněhem. Byl čas stavění sněhuláků. Čas budování a posilování našich sněhových pevností, čas koulování" (s. 40).

Všechny rozličné formy prázdnoty mají tedy v této próze své opodstatnění – přibližují nám žitou skutečnost. Ve zdařilém překladu knihy se k nám dostává dílo jednoho z nejpozoruhodnějších současných ruských prozaiků. Svou nápaditostí, smyslem pro nadsázku a grotesku dalece předčí poslední texty Vladimíra Sorokina, který se obdobně pokouší o obraz dnešní ruské oligarchie.

Přidat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *