S vyzrálým a poetickým stylem komponuje Lukáš Vavrečka román Meziměsta jako vyprávění chlapci, k němuž běžnými prostředky nelze proniknout.
Spisovatel Viktor není schopný dokončil svůj román. Uvízl totiž se svým autistickým synem Ámosem uzavřený a odříznutý od ostatních v malém bytě během světové pandemie. Nový impulz a nečekanou inspiraci nachází v textu, který zprvu vzniká jako terapeutické psaní, ale později se stává vstupní bránou do magického snově pojatého světa, ale hlavně prvním krokem na cestě k porozumění vlastnímu synovi i sobě samému. Ve vyprávění se spolu Viktor s Ámosem vydávají na cestu podivným městem plným lidí se zvířecími maskami, nečekanými zvyky i požadavky. Čím déle bloudí ulicemi, tím víc si Viktor všímá, jak jsou město i problémy, které sužují jeho obyvatele, nápadně podobné těm v jeho každodenní realitě. Uvědomuje si, že cílem cesty by mělo být nalezení společné řeči, smíření a vzájemného pochopení. Aby k tomu ale mohlo dojít, bude muset nejdřív přijít na to, co je špatně s oním alegorickým městem, a zvláště pak, jak s tím souvisí jeho dosud nedokončená kniha. Právě v ní – a také v tom, proč ji nezvládl dopsat – se totiž možná ukrývá klíč k řešení nejednoho problému. Zatím se však otec se synem propadají do dalších a dalších vrstev města a v patách jsou jim hlídací psi, „antiokulisti“ i vystrašení obyvatelé.
Jak jeho vyprávění souvisí s probíhající pandemií a s ohebností pravdy v takzvané postfaktické době? Jaká zodpovědnost přichází ruku v ruce s vyprávěním něčího příběhu? Meziměsta jsou nejen románem o rodičovství a autismu, ale také o tom, jak příběhy tvarují a proměňují svět kolem nás.
