Žantovský, Michael: Ochlazení

Host | 9. 5. 2009 | rubrika: Kritiky | strana: 78 | autor: Vladimír Stanzel

Svět osamělých mužů

Pokud si český ctitel špionážní četby kladl otázku, jestli i v naší domácí literatuře může vzniknout politický thriller s mezinárodní zápletkou, který by byl schopen konkurovat knihám takových stálic žánru, jako jsou Ian Fleming, Frederick Forsyth, Tom Clancy či John le Carré, bude si po přečtení Ochlazení jist pozitivní odpovědí. Ano, může, navzdory tomu, že jsme zemí, jejíž obyvatele charakterizuje spíše švejkovská mazaná přizpůsobivost než občanský aktivismus a kde byl ještě nedávno pokřivenou bondovskou variantou pouze „chlapík statečný, náš kapitán“ Minařík nebo ukoptěný stranický kriminalistický pohůnek Honza Zeman.

 
Žantovský svůj román vydal poprvé v roce 2008, tedy ještě v době, kdy působil v diplomatických službách České republiky (na postu velvyslance v Izraeli), a aby jeho svým způsobem subverzivní fikce nemohla být spojována s oficiální českou mezinárodní politikou, zvolil krycí pseudonym Daniel Wolf. V době prvního vydání kniha působila takřka proféticky, protože pár týdnů nato došlo k praktické realizaci některých dějů v románu popsaných, ač se netýkaly Běloruska jako v románu, ale Ukrajiny. Současný čtenář proto může při čtení cítit mrazení z toho, jak lehce se může literární fikce stát realitou. Děj knihy se odehrává přibližně v naší době v rozmezí tři čtvrtě roku (od dubna do ledna) a začíná svržením běloruského diktátora Pavlušenky obdobou barevné revoluce. Opozice krátce nato deklaruje svůj eminentní zájem na vstupu do evropských politických a bezpečnostních struktur (Evropská unie a NATO), čímž si proti sobě poštve Rusko, pro které je Bělorusko takzvaným blízkým okolím, o jehož směřování má „velký slovanský bratr“ právo rozhodovat. Důsledkem je ruská vojenská intervence do Běloruska, na niž Evropská unie a NATO (tedy i USA) odpovídají ekonomickými a politickými sankcemi, stejně jako rozmístěním stíhacích perutí v Pobaltí. Rusko zareaguje zastavením dodávek plynu a ropy směrem na Západ, odkazujíc se přitom na nespecifické technické a ekonomické problémy, které mu neumožňují dodat nasmlouvané množství strategických surovin. S nástupem a prohloubením zimy dochází k hospodářskému a politickému kolapsu Evropy a exodu těch obyvatel, kteří ještě měli kam uprchnout. Název románu tak funguje dvojlomně — chlad je faktickým jevem souvisejícím se zastavenými produktovody i metaforou stavu politických vztahů Rusko—EU, tedy jakousi analogií studené války.

Evropské struktury se zoufale snaží nalézt řešení této katastrofální situace, hledají cestu, jak neslevit ze svých postojů a přitom přimět Kreml k obnovení dodávek. Tady sehrává hlavní roli český rozvědčík Josef K. (a la Komárek, Karásek…), který byl coby český výzvědný zdroj pracující v pozici kulturního atašé v Minsku vyhoštěn po ruské „internacionální a bratrské pomoci“ z Běloruska. Zaplétající se vývoj děje zatáhne čtenáře skrze současný český byznys v Rusku do hlubších historických souvislostí — až k ruskému rozvědčíkovi, který v Praze působil po okupaci Československa v srpnu 1968. Josef K. se nakonec ocitne v hledáčku ruské tajné služby a začíná mu jít i o život. Horká stopa jej postupně zavede do USA, Izraele a nakonec i do matičky širé Rusi, kde dochází k rozuzlení příběhu a také k naplnění životní pouti hlavního hrdiny.
 

Úzkost našeho bytí

Jméno Josef K. vybral Žantovský pro svou ústřední postavu záměrně, neboť — jak podotýká v předmluvě — v díle použil mimo jiné i „krátkých citací či parafrází z novely Proměna a románů Zámek, Amerika a Proces Franze Kafky“. Těmto čtyřem titulům odpovídají také názvy čtyř kapitol, do nichž je kniha členěna. Kafkovská inspirace se však nevyčerpává jen těmito vnějšími atributy, Žantovského Josef K. se cítí být ve svém životě cizincem, svět kolem něj je potemněle absurdní, zmechanizovaný, ve své nejednoznačnosti neuchopitelný, svíraný ztrátou perspektiv a vše pronikající nejistotou a samotou, které jsou daní za profesi, k níž se tento původně absolvent anglistiky napojený na disent dostal až po listopadu 1989. Je tedy zjevné, že rozhodně není prototypem bondovského superšpiona — Žantovský velmi dobře věděl, že má-li být K. uvěřitelný a v českých poměrech i akceptovatelný, musí být obdařen zcela jinými atributy. Proto jde o rozvedeného pokročilejšího padesátníka, obdařeného analytickým mozkem, osamělého „stepního vlka“, cynického, citově vyprahlého, pochybujícího o všech a o všem, milovníka jazzu a anglicky psané literatury. Mohl by být vaším sousedem a nepoznali byste to — zkrátka běžný řadový rozvědčík ničím k sobě nepoutající pozornost. Přesto v sobě vlivem jednoho osudového setkání objeví rezervoár sil, které mu pomohou obstát v největší životní výzvě a naplnit svůj osud hemingwayovsky příkladně.

Dějová linka příběhu je budována zvolna a postupně. Ze začátku dominuje textu spíše popisnost, objevují se v něm články z novin, svodky, hlášení o sledování, přepisy odposlechů, SMS, telefonních hovorů a e-mailové korespondence. Vzniká tak jakási koláž, mozaika, z jejíž materie zvolna krystalizuje jádro příběhu. Akcentace děje a jeho zvraty přicházejí na řadu teprve později — Žantovský ovšem s ohledem na koncepci knihy opět rezignuje na vnější efektnost, nekonají se žádné automobilové honičky, bitky či střelba, až na několik momentů jde hlavně o souboje mozků, nikoli pěstí (ačkoli je zde ve hře i život Josefa K. a jiných postav, o mrznoucích Evropanech nemluvě). Důležité je uniknout sledování, vymyslet situaci, která obrátí protivníkovu výhodu a sílu proti němu samotnému. Špionáž se podobá spíše partii šachu, v němž, stejně jako v životě, jde dle hlavního hrdiny o uhrání důstojné remízy.

Setrvalá lítost Evropy

K poutavosti a přesvědčivosti románu přispívají i autorovy hluboké znalosti fungování evropských politických a diplomatických struktur, stejně jako povědomí o činnosti tajných služeb. Obdobně využívá a uplatňuje i své další profesní zázemí — rozhled po světové literatuře spojený s citem pro jazykové fazety a hlavně důkladnou znalost psychologie. Introspektivní pasáže, v nichž se seznamujeme s vnitřním světem a stavem Josefa K., jsou proto nesmírně hutné, výstižné a přesvědčivé. Práce s psychologickou motivací postav je pak minuciózní, Žantovský velmi dobře ví, že svět není černobílý, ale v odstínech šedi, takže ruští špioni jsou líčeni ne jako fanatická monstra, ale jako profesionálové, byť stojící na druhé, „temné“ straně. Ani sám ruský prezident Voroněnko/Voroncev není chladný bezcitný psychopat, jen vnitřně nešťastný a zraněný člověk, který se vlivem fungování režimu stal tvrdým technologem moci, ovšem schopným i pozitivních emocí a kroků.

Ochlazení je zajímavé také v tom, že ukazuje, jak tenká a nesamozřejmá je naše civilizační slupka, jak snadno a rychle se může náš současný evropský svět a jeho jistoty propadnout do chaosu a zmaru. V knize předestřený scénář reakcí zemí Evropské unie na utažení ruských ropných a plynových kohoutků se pod zorným úhlem současné neochoty a neschopnosti řešit uprchlickou krizi na celoevropské úrovni jeví být až příliš optimistickým. Pravděpodobnější vývoj než románové „Evropa nezapomněla na svoje hodnoty. Tváří v tvář zvůli a násilí se dokázala postavit a ohradit.“ by se spíš zredukoval na směsici národně-pragmatických sebezáchovných aktů než na jednotnou a neústupnou odpověď. Co ovšem musí přemýšlivého čtenáře zneklidňovat stejnou měrou, nebo možná ještě víc, je charakteristika evropského duchovního klimatu, jímž citovaná pasáž pokračuje: „Neměla již však sílu se bránit. To by vyžadovalo probudit v sobě nejen hodnoty, ale také staré atavismy, zuřivost agrese, kterou v šelmě zahnané do kouta probouzí pud sebezáchovy. V domestikované Evropě se ale probouzela jenom lítost a pud sebezáchovy velel utéct.“ Ta je naopak velmi výstižná a bohužel nám do budoucna nedává (pozitivnímu konci knihy navzdory) příliš mnoho naděje. Můžeme jen doufat, že podobné konfrontaci nebudeme muset alespoň v dohledném horizontu čelit.