Sedláčková, Andrea: Moje pařížská revoluce

iLiteratura.cz | 16.10.2014 | autor: Jovanka Šotolová

Andrea Sedláčková v autobiografické knize vzpomíná na první týdny strávené v emigraci. Do Paříže odjela v září 1989. Bylo to šťastné rozhodnutí?

S pomocí deníkových zápisků a tehdejší korespondence s rodiči, kamarády a přáteli se autorka vrací k prvním týdnům svého pobytu ve Francii. Autentické dokumenty tvoří pozadí příběhu, který o sobě Sedláčková vypráví. Nepodává ho chronologicky přesně, některé události předjímá, k jiným se opakovaně vrací, občas navodí dojem, že epizodní historku vyčerpala, a pak ji nečekaně dopoví. Materiálu má dost: psaní bylo jejím koníčkem a aspirací už před popisovaným obdobím, i v začátcích pařížského pobytu se stále zmiňuje o potřebě tvořit a maximálně někdy najde výmluvu, proč se svému snu nevěnuje tak intenzivně, jak by chtěla.

Dnes známá a úspěšná filmová režisérka a scénáristka, na sklonku léta 1989 dvaadvacetiletá slečna. V Praze se poměrně nedávno seznámila s méně i více známými disidenty, intelektuální opozicí režimu. Na FAMU byla spolužačkou Moniky Pajerové a Martina Mejstříka. Psala do famáckého časopisu Kavárna, pomáhala shánět podpisy pod Několik vět. Přiznává, že politika je pro ni především vstupenkou do světa dospělých, způsobem, jak se vydělit od svých vrstevníků, poznat nové lidi. Ačkoli o stavu věcí, a zejména bezvýchodnosti žití v totalitě hodně uvažuje, sama je z rodiny, kterou žádné vnější zlo nepotkalo, jen to, co si každý její člen – včetně Andrey – sám na sebe upletl. Hned po prvním výslechu na státní bezpečnosti začala být stále jasněji přesvědčená, že ji ze školy vyhodí. Jako tehdy takřka každý přemýšlela o emigraci. Náhle v ní našla cíl a smysl svého dalšího života. Do Paříže a Londýna odjíždí na výjezdní doložku, tedy oficiálně povolenou cestu. Ještě není zcela rozhodnutá. Dva týdny stráví váháním, zda zůstat či ne. Její volba bude po necelých třech měsících korunovaná schválením žádosti o politický azyl: Francouzi Andree Sedláčkové azyl přiklepnou 17. listopadu. K tomuto paradoxnímu zpečetění osudu se ale pročteme až v závěru knihy, a i když to na první pohled nevypadá, stojí za to se tím kouskem jednoho života probrat. I když se nám všechny komentáře daného období nebo způsob podání některých událostí nemusí úplně zamlouvat, kniha je napsaná rukou zkušené autorky, zvyklé inscenovat víc než jen stránku rukopisu. Baví nás ty stránky otáčet, těšit se s Andreou, jak vybruslí z další prekérní situace a koho zajímavého potká.

Celou recenzi spolu s ukázkou z románu a portrétem autora naleznete zde:

http://www.iliteratura.cz/Clanek/33781/sedlackova-andrea-moje-parizska-revoluce