Schwanitz, Dietrich: Muži

Mladá fronta DNES | 23.5.2009 | rubrika: Kavárna – recenze | strana: 18 | autor: JAN LUKAVEC

Ani teoretický spis, ani příručka, SCHWANITZOVA KNIHA prostě pojednává o mužích coby „živočišném druhu“

Nabídka knih typu Tajemství mužů, která by každá žena měla znát (Barbara De Angelis) či Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše (John Gray) je rozšířena o nový titul: Muži. Výzkum živočišného druhu. I když má dle obalu přinášet „neotřelá odhalení“, Dietrich Schwanitz (1940-2004), německý spisovatel, historik kultury a profesor anglistiky, víceméně jen variuje témata, která jsou součástí tohoto žánru a která jsou dlouho známa.
Dílna, garáž, hřiště a hospoda Pokud Dietrich Schwanitz píše, že muž činí všechna důležitá rozhodnutí, například v otázce postoje k atomové energii nebo třetímu světu, zatímco žena se omezuje na rozhodnutí nedůležitá, jako je byt, kam se nastěhují nebo kam uložit peníze, českému čtenáři se nutně musí vybavit podobný výrok Jana Wericha. Jestliže jsou podle Graye muži z Marsu, podle Schwanitze obývají podivnou zemi zvanou Maskulinia.
Základní Schwanitzova charakteristika mužské psychiky se dá dobře charakterizovat třeba tímto úryvkem z knihy Tajemství mužů (a najde se i leckde jinde, třeba ve slavné hře Caveman): „Musí jít ven a lovit. Najednou muž přiskočí ke vchodu, neboť se mu zdálo, že zaslechl podezřelé zvuky. Možná to byl jiný, silnější muž, který ho chce zabít a jeho ženu… odvléct do vlastní jeskyně. Nebyl si jistý. Proto nikdy nesedává zády ke vstupu do jeskyně, nýbrž vždy čelem, vstříc možné hrozbě. Opět se přikrčil u ohně. Má strach, ví však, že bázeň nikdy nesmí dát najevo.“
Snad ještě více než jiní autoři Schwanitz zdůrazňuje, že se muž „necítí v civilizaci doma“: jako buvol potřebuje širou step s kalužemi, kališti a bažinami, tak muž prý potřebuje svou dílnu, garáž, hřiště a hospodu, kde se může bahnit ve společnosti jiných mužů. Autorův portrét mužů tak místy sahá až ke karikatuře: když podle Schwanitze jedna z prvních žen vyrušila potměšile vyhlížejícího obyvatele jeskyně při broušení pazourku radostnou zprávou, že se stane tatínkem, patrně narazila na prudkou nedůvěru vyjádřenou zabručením: Proč zrovna já? „Po několika tisíciletích přemlouvání“ ho prý konečně přesvědčila o tom, že tu nějaká souvislost mezi zrozením jejího dítěte a jeho obětavým nasazením před devíti měsíci přece jen byla.
Jestliže ovšem pisatel tvrdí, že se kultura zrodila právě proto, aby coby symbolický řád zajišťovala vědomí spojitosti mezi otcem a dítětem, tak to sice může znít provokativně, ale už třeba italský psychoanalytik Luigi Zoja píše podobně ve své knize Soumrak otců (česky vydalo roku 2005 totéž nakladatelství Prostor), že „nejenomže nám kultura dala otce, ale možná právě otcovství nám přineslo kulturu“.
Povím vám to příběhem V doporučení, jak spolu mají vycházet partneři s tak různými komunikačními kódy, se autoři tohoto typu literatury často rozcházejí. Miroslav Plzák například zakazuje prázdné věty typu „Cítím se vedle tebe tak nějak spoutaná“ – muž má v tom případě jít leštit parkety. Oproti tomu Gray se široce věnuje otázce „překladu“, tedy tomu, jak by měl muž podobné věty chápat. Pokud žena řekne „My si nikdy nikam nevyjdeme“, má to znamenat: „Chtělo by se mi někam jít a dělat něco společně. Vždycky se skvěle pobavíme a já jsem s tebou moc ráda. Co ty na to? Vzal bys mě někam na oběd? Už několik dní jsme nikde nebyli.“ Co radí Schwanitz v podobné situaci? Jeho řešení se blíží Grayovi: je podle něj nutné překvapit svého partnera, odvážit se „skoku z krajiny pravděpodobného ven do kouzelné zahrady nepochopitelného“. Přiznává nicméně, že to znamená opětovat obvinění laskavostí a útoky přátelstvím (s výjimkou některých patologických typů).
Schwanitzova kniha se přece jen od těch ostatních v něčem liší: tento své teze často dokládá na příkladech z krásné literatury, vypomáhá si argumentací z kulturní antropologie, aplikuje na muže civilizační teorii proslulého německého sociologa Norberta Eliase a široce se rozepisuje o bludných komunikačních kruzích v duchu konceptu dvojí vazby britsko-amerického biologa, antropologa a ekologa Gregoryho Batesona. Avšak tyto myslitele skoro nikdy nejmenuje – zřejmě z obavy, aby jeho kniha nebyla příliš odborná. Ostatně Schwanitzovo traktování témat „vysoké kultury“ je na hony vzdáleno hlubokomyslnému teoretizování: rytíř Jiří ze sebe vydává to nejlepší jen tak dlouho, dokud zachraňuje milenku před zlým drakem (manželem). Jakmile manžel vyklidí pole, ztrácí Jiří zájem, zajímal ho spíše ten drak.
Schwanitzova publikace tak kolísá mezi přílišnou populární přímočarostí, odbornou literaturou a beletrií (součástí svazku je dokonce autorovo drama o Amfitryonovi), což ovšem může být pokládáno za přednost. S ohledem na počty rozvodů bych každopádně skončil u tvrzení, že podobných knih asi není nikdy dost.
Autor je kulturolog, autor knihy Fanatik, prorok, či klaun? – G. K. Chesterton a jeho interpreti (2008)

***

O knize Muži. Výzkum živočišného druhu Napsal Dietrich Schwanitz. Přeložil Pavel Lerch. Prostor, Praha 2009, 336 stran, doporučená cena 350 korun.

Foto popis| VELMI KŘEHKÉ A TVRDÉ VZTAHY Hala, ze série Naděje, 2005. Ilustrační snímek vybraný z výstavy Holanďana Erwina Olafa, která probíhá v Langhans Galerii Praha do 7. června. Recenzi na ni najdete od pondělí 25. května na www.idnes.cz/ kavarna.
Foto autor| FOTO: ERWIN OLAF (PUBLIKOVÁNO SE SVOLENÍM COURTESY FLATLAND GALLERY)