Rozner, Ján: Sedm dní do pohřbu

Reflex | 7.5.2014 | Vojtěch Varyš

Do všeho se míchají, kurvy!

Kritik a novinář Ján Rozner zažil počátkem normalizace tak bizarní události kolem pohřbu své životní partnerky, zakázané překladatelky Zory Jesenské, že je vtělil do vzpomínkové prózy. Sedm dní do pohřbu je mrazivým svědectvím o komunismu, podávaným s notně hořkým humorem.
Celá věc má zamotanou historii: román vyšel v roce 2009, až po šestatřiceti letech od vzniku a tři roky po autorově smrti. A stal se slovenskou kulturní událostí, hojně čtenou a diskutovanou. Román se stal knihou roku a jeho divadelní adaptace v Komorním divadle v Martině posbírala řadu cen. I v českém překladu jde o skvělé čtení o nedávné minulosti, která je tak trochu – nebo vlastně dost – i naše.
Zora Jesenská (1909–1972) pocházela z Martina, kde po studiích učila hru na klavír. Po válce pracovala jako redaktorka a později se stala profesionální překladatelkou. Překládala hlavně z ruštiny, ale také angličtiny, francouzštiny nebo bulharštiny. Například Čechova, Dostojevského, Shakespeara. Psala i o teorii a kritice překladu, věnovala se literární kritice a ženskému hnutí. Zkrátka intelektuálka každým coulem. Po angažmá v reformním hnutí roku 1968 byla na začátku normalizace odsunuta podobně jako její manžel, o třináct let mladší Ján Rozner (1922–2006), filmový a literární kritik a novinář. Měli zakázáno publikovat, veřejně vystupovat, pracovat v oboru. Když Jesenská zemřela, Rozner jí organizoval pohřeb, jenž byl z různých stran ztěžován úřady a bizarními nařízeními, která se měnila doslova z hodiny na hodinu. StB z toho nechtěla mít žádný manifest disentu. Různým lidem, přátelům manželů a slovenským intelektuálům, bylo všelijak znemožňováno, aby se pohřbu účastnili, případně i vyhrožováno. Přinášelo to i komické momenty; leckdo se ze strachu z pohřbu omluvil radši sám. Mezi těmi, co naopak přijeli, nebyli jen lidé nebojácní, ale také agenti tajné policie, kteří se na smuteční akt vydali služebně. Ti, co se pohřbu zúčastnili o své vůli, byli nakonec tvrdě postihováni.
Paranoidní atmosféru normalizačního Martina, prolínající se se smutkem ze ztráty životní partnerky a organizačními věcmi, jež s pořádáním pohřbu a vyřizováním pozůstalosti souvisely, líčí Rozner skvěle. Týden, který od jejího úmrtí zbýval do pohřbu, využívá ve své vzpomínkové próze také k rekapitulaci jejich vztahu, vzpomínkám na mládí a na profesní úspěchy i neúspěchy. Roznerovo psaní je prosté patosu (snad až na pár závěrečných pasáží), naopak jím probleskuje humor, sem tam i naštvání – když proběhne další, už asi stá komplikace kolem pohřbu ze strany úřadů, spravedlivě zvolá: „Musí se míchat do všeho, kurvy!“
Právě promítání totalitního režimu do každodenního života je jeho nejodpornějším prvkem.
Rozner si knihu z pochopitelných důvodů nechal v šuplíku, šikana ze strany státu ovšem pokračovala a v roce 1977 se nucené vystěhoval do Německa. Kniha vyšla posmrtně v roce 2009 a stala se senzací: úspěch slavila i další kniha jeho vzpomínkových próz, povídkový soubor Noc po frontě, který vyšel za velkého zájmu o rok později.
Vznikla i divadelní adaptace, kde jinde než v Komorním divadle Martin, kde měla premiéru v roce 2012. I díky místním konotacím a skutečnosti, že mnozí pamětníci stále žijí, mělo uvedení Sedmi dní do pohřbu právě v Martině velký společenský dopad. Divadelně spíše konzervativní kus (režie Lubomír Vajdička) měl díky síle předlohy a výrazným hereckým výkonům (Jana Olhová jako Jesenská a Dano Heriban coby Rozner obrovský úspěch, ceny a pozvánky na řadu festivalů, včetně těch českých, na sebe nenechaly čekat.
Často pochybuji o nutnosti překládat slovenskou literaturu do češtiny. Tato pochybnost se mě zmocnila i nad čtením české verze Sedmi dní, románu, jejž si za těch pět let mohl každý zájemce opatřit a přečíst v originále. Uznávám však, že distribuce slovenské literatury do Česka je naprosto tragická (v protikladu k opačném směru, stojánek s českými knihami najdete v každém slovenském knihkupectví). Sedm dní do pohřbu je každopádně tak dobrá kniha, že je důležité, aby se k českým čtenářům dostala, ale je celkem jedno, kterou cestou.