Rozner, Ján: Sedm dní do pohřbu

Knižní novinky | 22.4.–11.5.2009 | Milena Nyklová

Málokdy připomínám nějakou slovenskou knihu, tentokrát to činím, protože vzpomínková kniha slovenského kritika a překladatele Jána Roznera Sedm dní do pohřbu vyšla česky (v překladu Milana Schulze ji vydalo nakladatelství Prostor). A je to dílo opravdu mimořádné, a kdyby to neznělo tak pateticky, řekla bych, že je to literární skvost. I když kritikové píší, že je to román, je to vlastně zpověď muže svého věku. Ján Rozner (1922–2006) se kriticky zabýval literaturou, divadlem i filmem a jeho prózu Sedm dní do pohřbu rámuje smrt a pohřeb jeho ženy Zory Jesenské (1909–1972). Kouzlo tohoto textu je v přesném detailním popisu, co protagonista, tedy autor dělal, co všechno musel zařizovat, aby Zora Jesenská mohla být pohřbena o Vánocích v roce 1972, kdy oba byli v nemilosti, oba byli vrženi do zapomnění, takže se dokonce vyskytla absurdní otázka, jestli pohřeb, který se měl odehrát v Martině, rodném městě Zory Jesenské, bude vůbec povolen. To spojení věcného popisu jednotlivých všedních úkonů se vzpomínkami na minulost působí velmi sugestivně, snad právě proto, že autor vůbec nehodnotí události, ani nepoužívá silná slova odsouzení, jen je předkládá jako obraz života a doby. Vzhledem k tomu, že rámec knihy tvoří rok 1972, nedozvíme se vlastně o jeho emigraci do Mnichova v roce 1977, i když na několika místech odmítá možnost odjet do ciziny, přestože museli se ženou pracovat na jména jiných překladatelů. Že taková praxe existovala v Čechách, kde se vyráběly i samizdaty, to víme, ale že to platilo i pro Slovensko v takové šíři, to jsme nevěděli. A tak těch sedm dní do pohřbu obsahuje i všechna příkoří té kruté doby, kdy cenzuře podléhaly i pohřební řeči a výběr hudby při pohřebním obřadu. A co nejvíc člověka překvapuje, že o Husákovi se nesmělo psát špatně, a to platilo pro celou slovenskou společnost, protože Husák byl na nejvyšším vrcholu a vládl i nad Čechy a nad Čechami. A na to byli Slováci zřejmě hrdí.