Lanzmann, Claude: Šoa

Studentpoint.cz | 17.10.2011 | rubrika: Literatura | autor: Agata Hauerová

Šoa: Rozhovory z pekel

Kolik knih o šoa, chcete-li holocaustu, genocidě Židů za 2. světové války jste už četli? Troufáte si bez jakéhokoliv cynismu tvrdit, že už vás nic nemůže překvapit? Vemte tedy do ruky Šoa, protože…

Tady nečtete o holocaustu, tady čtete holocaust

Kniha Clauda Lanzmanna je vlastně přepisem rozhovorů, které tento francouzský režisér získal během natáčení svého dnes už legendárního filmu Šoa. Je jedinečný v mnoha ohledech- devítihodinovou stopáží, výpověďmi přeživších, ale také rozhovory, které se podařilo natočit s nacisty (jen těžko lze asi říct bývalými).  Během filmu neuvidíte ani vteřinu autentických dobových záběrů z koncentračních táborů, svědkové se prochází po holých pláních, na kterých si můžeme ony zařízení smrti dnes už jen představovat ( vychlazovací tábory v Treblince a Chelmnu byly ještě před koncem války nacisty zničeny).

A stejně syrová je i kniha, kterou v překladu Tomana Brod a předmluvou Simone de Beauvoirové dostávají čeští čtenáři k dispozici. Celý text má formu rozhovoru Lanzmanna s mnoha různorodými osobami, kterých se šoa nějakým způsobem dotklo a dotýká. Čteme příběh muže, kterého si celá vesnice Chelmno pamatuje jako 13letého chlapce s okovy na nohou zpívajícího písně pro pobavení SS. Jednotlivé osudy a příběhy se rychle střídají a s každým dalším přibývá otázek.

Jak vnímat výpovědi zaměstnanců tehdejších drah, že neměli ponětí o tom, že s vlaky, které vozí na jedno místo stále tisíce a tisíce lidí a vrací se prázdné, bude něco v nepořádku?

Jak mohl muž obdělávat pole jen několik metrů od ostnatého drátu, slyšet křik a nářek umírajících v plynových komorách a nic neudělat?

Co si mysleli lidé, když během noci zmizela půlka jejich vesnice a ráno nebyl na ulici jediný Žid? Kam podle nich zmizeli?

Jak je možné, že jsou ještě dnes mezi Poláky živé antisemitské předsudky, které byly za války doménou nacistické propagandy?

Jen stěží si od textu Šoa můžete odběhnout pro svačinu, a když jej budete číst v tramvaji, určitě přejedete zastávku. Každé slovo je tak sugestivní, že obrazy samy vystupují a rázem se plynové komory, tisíce mrtvých i antisemitismus zhmotňují přímo před čtenářem. Tady a teď.

Lze o této knize říct, že je krásná, tedy, jde tady ještě o „krásnou literaturu“? Odpověď na tuto otázku dává Beauvoirová v předmluvě: „ Chtěla bych ještě dodat, že jsem nikdy nepovažovala za možné, aby Krása a Hrůza byly takovou měrou sloučeny. Přirozeně, že první nemá za cíl zastřít druhou, nejde tu o žádný estetismus – Krása vynáší Hrůzu na světlo denní takovým způsobem, že všem nám je zřejmé, jak veliké dílo tu před námi leží.“