Ferrante, Elena: Příběh nového jména

Lidové noviny | 3. 6. 2017 | rubrika: Orientace | strana: 24 | autor: Ondřej Horák

Druhá dávka vypravěčské kouzelnice
      
V češtině vyšel druhý díl fenomenálně úspěšné neapolské tetralogie Geniální přítelkyně italské autorky skrývající se pod jménem Elena Ferrante.
Vrací se do šedesátých let 20. století. Autorka je jedinečná ve schopnosti dosáhnout toho, aby její kniha byla čtenářovou přítelkyní.

Druhý díl tetralogie – nazvaný Příběh nového jména – potvrzuje kouzlo Eleny Ferrante. Skoro by se chtělo říci, že pouze vypráví. Vypráví, nezpracovává žádné téma – a tak se čtenář o spoustě témat, například o fungování neapolské mafie, zvané camorra, mnohé jen tak mimochodem dozví.

První díl neapolské tetralogie nekončil v napínavém momentu, po němž bychom prahli zvědět, co bylo dál. To by bylo pro Ferrante laciné – a navíc by to neodpovídalo jejímu vypravěčskému sebevědomí. KPříběhu nového jména, který je rozsáhlejší než předchozí svazek, čtenář přichází mimo jiné s otázkou, zda autorka dokáže dál krotit a rozvíjet příběh tak, aby jím byl pořád stejně zaujat. Jak dlouho může udržet vyprávění o nějakých holkách z ušmudlané neapolské čtvrti?

Hlavním trumfem této spisovatelky je – vedle vypravěčského umu – důvěryhodnost. V jiném příběhu u jiného prozaika by asi vyznělo rozpačitě, možná až nepřípustně, aby se nakonec jedna dívka zamilovala do toho, kterého miluje ta druhá a od něhož ji ta první předtím zrazovala. Ovšem u Ferrante to přijmeme bez mrknutí oka, neboť vše přesně podává v „nelogické“ logice lidských osudů.

Dalším trumfovým esem je příznak, jenž se rovněž nezdá v proudu příběhu nejdříve až tak patrný: Ferrante vítězí tím, že se nevyhýbá popisům proher svých hrdinek, popisům civilním, se vším psychologickým podložím. Elena i Lila umí přiznat prohru a pak umí zase vstát z prachu a jít dál. Jako by se dnes bůhvíproč zapomínalo na to, že literatura – a umění vůbec – je vlastně soutěží v tom, kdo dokáže lépe zachytit, popsat lidské prohry a prohrávání.

Fantastická je v tomto směru pasáž, kdy si vypravěčka Elena uvědomuje, že její snaha uniknout během studií v Pise byla marná, že akorát zůstala viset někde mezi domovema útěkem: „Přešlomě potěšení z převýchovy mého hlasu, gest, způsobu oblékání i chůze, jako kdybych soutěžila o cenu za nejlepší přestrojení, o masku nošenou tak dobře, že vypadá skoro jako tvář… Zdálo se mi, že za oním skoro vidím pravou tvář věcí.“

Eleně a Lile se přihodí v Příběhu nového jména plno věcí. Scházejí se, rozcházejí, zamilovávají se, pracují, studují, přicházejí o panenství i do jiného stavu, ale tím podstatným motorem zůstává jejich přátelství, ona podivná rovnováha. Elena v jednom místě přímo říká, že se „nedokázala zbavit obvyklého zmateného pocitu nerovnosti, dojmu – který se v našem příběhu neustále opakuje –, že přicházím o něco, co ona naopak získává“.

Je pravda, že další dívky i mladí muži v příběhu mnohdy působí zaměnitelně, mají služebné úlohy vzhledem k ústřední dvojici i k románovému příběhu – jen se míhají jejich jména. Patrně je to i způsob, jak naznačit, že Elena s Lilou jsou výjimečné, stejně jako jejich přátelství.

Lila jakožto manželka lahůdkáře dává Eleně, vracející se ze školy – což je něco, čeho se Lila dávno vzdala, i když byla podle mnohých chytřejší –, pokaždé najíst, nechává ji studovat ve svém novém bytě, koupat se ve své nové vaně a taky jí opatří zbrusu nové učebnice. Později se nicméně Elena snaží v Pise od Lily a od Neapole odstřihnout, být sama za sebe; už nechce fungovat v rámci onoho vyvažování kamarádské rovnováhy.

Jenže srdci neporučíš – nová jména stará přátelství nepřekryjí. Navíc se Elena vrací do Neapole jako vítězka. Dostudovala, a vyjde jí dokonce román. A vrací se právě včas, neboť Lila je na tom zrovna špatně – žije ve špinavém bytě a musí pracovat v továrně na salámy. Což je příznačné: to, co jako lahůdkářova žena s noblesou krájela, nyní musí jako řadová dělnice ve smradlavém provozu vyrábět.

Elena Ferrante je taková kouzelnice, že dokáže velmi přirozeně vložit do svého civilního příběhu i literární hru. Mnohé z toho, co Elena vypráví, totiž pochází ze sešitů, které jí Lila svěřila s tím, aby je nečetla, ale uchovala. A ona si je přečte a poté hodí do řeky.

Hlavním literárním vetřelcem je v Příběhu nového jména ovšem Elenin román. Napíše ho těsně před završením studia rukou do sešitu, dá ho přečíst svému chlapci Pietrovi, ten jej předá matce. Ta si rukopis přečte, a jelikož patří k intelektuální smetánce, posune román do nakladatelství, které rukopis přijme a začne se k Eleně chovat jako k mladé autorce.

Ale je tu taky políček pro Elenu, aby si nemyslela, že když je na obálce románu jen její jméno, může na Lilu zapomenout. Dostane se k ní totiž pozůstalost jejich učitelky ze základní školy a v ní objeví i Modrou vílu, povídku, kterou v dětství napsala právě Lila: „Teprve na konci jsem si ale přiznala to, co jsem pochopila už po prvních řádcích. Liliny dětské stránečky byly utajeným srdcem mé knihy.“

Ne, tohle přátelské utkání dvou neapolských holek ještě zdaleka nekončí.