Ferrante, Elena: Příběh nového jména

Tvar | 18. 5. 2017 | rubrika: Recenze | strana: 19 | autor: Sylva Ficová

CENA ZA GENIÁLNÍ ANONYMITU

„Věřím, že napsané knihy už své autory nepotřebují. Pokud mají co říct, dříve či později si čtenáře najdou,“ vyjádřila se Elena Ferranteová v jednom rozhovoru. Obhajovala tak svou snahu a touhu zůstat v anonymitě i svébytnost silných literárních příběhů. Svébytný a působivý je i její román Geniální přítelkyně, první díl tzv. neapolské tetralogie, který vydalo nakladatelství Prostor v znamenitém překladu Alice Flemrové.
 

Hlavní hrdinka Elena Greco v něm vzpomíná na dětství a dospívání v Neapoli na konci 50. let a na začátek dlouholetého přátelství s bystrou a nesmiřitelnou Lilou Cerullovou. Čtvrť svého dětství líčí jako drsné, surové místo, kde byly jedinými jistotami chudoba a strach – nejprve z rodičů, později z všemocných camorristů. Dívkám vyrůstajícím ve špinavých ulicích a vztahových propletencích plných násilí tehdejší doba nabízela jen dvě možné cesty ven – vzdělání, jež však vyžadovalo nejen píli a nadání, ale i peníze, nebo výhodný sňatek, který mohl stát mnohem víc, i vlastní život.
 

Románovým vyprávěním se podobně jako v předchozích knihách Eleny Ferranteové (v češtině např. v románu Dny opuštění) proplétá několik zásadních témat -zneužívání a trestání dětí, všudypřítomné sexuální obtěžování, podřízenost žen vůči mužům, mladické očekávání velkých věcí a postupné ztrácení iluzí a přicházející zklamání. Elena a Lila spřádají společné plány, vymýšlejí si příběhy, vydávají se za dobrodružstvím a navzájem se střídavě inspirují, svěřují i nesnášejí. Vypravěčka Elena má na rozdíl od Lily to štěstí, že může po měšťance dál studovat na gymnáziu a její život tu a tam obohatí i krásná zastavení a zážitky – cesta k moři, vzácný den strávený s otcem, prázdniny na ostrově Ischia u sestřenice paní učitelky. To všechno však bledne před opravdovostí a syrovostí života Lily, jež se dalšího vzdělání musela vzdát, aby pomáhala otci v ševcovské dílně, a kterou už v šestnácti čeká svatba se synem kdysi obávaného dona Achilla.
 

Název románu je vlastně trochu ironický. Jako geniální nám Elena představuje inteligentní Lilu, která uměla výborně počítat a psát sloh a později si tajně půjčovala učebnice jazyků, jen aby o prázdninách Elenu doučila základy latiny, a která uměla kreslit a vytvářet originální návrhy bot. A přece je to Elena, kdo o obou dívkách píše a přemýšlí a koho Lila nakonec obdivuje. Ne náhodou má také stejné jméno jako její („fiktivní“) autorka – v rozhovoru pro časopis The New Yorker Elena Ferranteová totiž napsala, že „jméno Elena [jí] umožnilo umocnit pravdivost“ celého příběhu.
 

Geniální přítelkyně je osobní, otevřené a přímé vyprávění o jevu, jemuž se v literatuře příliš prostoru nedostává – o přátelství žen ve všech jeho odstínech a podobách. Pro čtenáře je podobným zjevením jako svého času film Ridleyho Scotta Thelma a Luisa (1991), s tím rozdílem, že obě hrdinky sledujeme z pohledu jedné z nich a souvisle, nejen v jedné, třebaže rozhodující fázi jejich života.
 

Postavení žen ve společnosti ostatně autorku románu zajímá obecně. Jak píše v rozhovoru pro britský Guardian, „ženy ve všech oblastech – ať už jsou matkami, nebo ne – stále narážejí na mimořádné množství překážek. Musí se starat o příliš mnoho věcí a často ve jménu lásky obětují své touhy.“ Psaní a jiná tvůrčí činnost proto podle ní „vyžaduje velkou motivaci, přísnou disciplínu a hodně kompromisů. Navíc s sebou nese i silné pocity viny.“ Snad i proto se sama rozhodla pro pseudonym, na otázky novinářů dvacet let odpovídá písemně, neúčastní se žádných konferencí, debat ani veletrhů, nepřijímá ceny ani návštěvy. Několik informací se o ní dozvíme jen z jejích dopisů a rozhovorů, z nichž některé vyšly knižně – podle nich se narodila v Neapoli a občas žila mimo Itálii, studovala klasické jazyky a působí jako překladatelka a pedagožka. Právě anonymita jí zřejmě umožňovala psát otevřeně o vnitřním světě a pocitech žen, o jejich touhách, zhrouceních i „roztřepeních“, jak je zažívá Lila Cerullová.
 

Na podzim loňského roku, krátce po nominaci Eleny Ferranteové na prestižní cenu Man Booker Prize se však tuto „literární záhadu“ rozhodl odhalit italský investigativní novinář Claudio Gatti. O výsledcích jeho pátrání, při kterém dokonce srovnával majetkové příjmy a zápisy v katastru nemovitostí v Římě a okolí, se dozvíme i v doslovu k českému vydání Geniální přítelkyně, pro celkový dojem z díla však nejsou podstatné. Práci Gattiho ostatně odsoudili nejen fanoušci spisovatelky, ale i její vydavatel Sandro Ferri, který „přehrabování se v peněžence spisovatelky, která se rozhodla nežít veřejně,“ označil za nechutnost. Jako by v době zrodu internetového práva „být zapomenut“ neměl autor literárního díla právo nebýt znám a něco nám dopředu dlužil. Jako by nám trh spolu s knihou nabízel a prodával celého člověka. Podle některých komentářů by odhalení totožnosti Eleny Ferranteové přinejmenším ukončilo spekulace o tom, zda její geniální romány nepíše muž – jak však trefně poznamenala americká novinářka Rachel Donadio (The New York Review of Books), takové zjištění by nemělo velkou hodnotu a vypovídalo by spíš o současné (nejen italské) společnosti, která se k ženám chová stále přezíravě.
 

Dodejme, že by vypovídalo také o tom, jaká hodnota se připisuje tzv. ženskému psaní ještě dnes, víc než 150 let po vydání děl autorek, jež se podepisovaly jmény George Eliot a George Sand – a kterým někteří čeští literáti tak rádi přilepují onu výmluvnou koncovku -ová, přestože šlo o pseudonymy mužské.