Dutka, Edgar: Matka vzala roha

Instinkt | 13. 10. 2016 | strana: 42 | autor: Petra Smítalová

Muž, režim a citové zmatky

Nový soubor povídek Matka vzala roha od Edgara Dutky je autobiografickým ohlédnutím za zásadními okamžiky jeho života, jako bylo matčino zatčení komunisty, její emigrace, synovo dětství u pěstounů a společné setkání po dvaceti letech.

Životní osudy scenáristy a režiséra Edgara Dutky se odrážejí v jeho prózách už od povídkového debutu U Útulku 5, v němž popsal očima malého kluka svůj pobyt v dětském domově, kam byl spolu se sestrou umístěn poté, co jejich matku v roce 1948 uvěznili za převaděčství. První a nejdelší povídka nové knihy Matka vzala roha líčí matčin dramatický útěk z vězení a následnou emigraci přes Dyji do Rakouska a poté do Austrálie.
Vyjma mistrného vykreslení charakteru hlavní postavy a scenáristického smyslu pro spád děje Dutka velmi citlivě, a přitom bez sentimentu, zachytil vnitřní schizofrenii syna, který jako dítě chce mít svoji mámu u sebe, ale zároveň jako dospělý muž s odstupem času chápe její vzdorovitý boj proti režimu a touhu po svobodě.

I v dalších povídkách se Dutka vrací ke své minulosti – do moravského dětství u pěstounů (Oscar), k prvním láskám (Romeo) a sexuálním zážitkům (Citová výchova) nebo k začátkům scenáristické tvorby (Rytmus 54). Další povídky čerpají z autorových návštěv Austrálie, kde se v roce 1968 poprvé s matkou znovu setkal. Atmosféru návratů dotvářejí i černobílé ilustrace Dory Dutkové připomínající zašlé negativy, z nichž obraz vystupuje stejně obtížně jako vzpomínky z tápající paměti.

Emigrantskou tematikou připomínají Dutkovy prózy texty Jana Nováka, silnou autobiografičností a zaujetím každodenností zase Petra Šabacha. Autor umí nenásilně a bez didaktického afektu propojit osobní příběh s dějinným a politickým kontextem. Má smysl pro náladu okamžiku a dokáže ji posílit výběrem těch správných slov – jsou momenty, kdy se jeho jinak civilní jazyk dokáže proměnit v malou báseň. Například když se v Listu z italského bloku rozepíše o „šamanských melodiích lidského srdce“ nebo v povídce Muži líčí jeden „spanile umírající červnový den“ či ve Čtyřech etudách sděluje: „Jsem člověk zastrčených plácků, odhozených vajglů, papírků od žvýkaček, vstupenek, na které mě nikam nevpustí, jen mouchy na mě sedají a já snídám.“