Close

Vice výsledků

Generic selectors
Přesná shoda
Vyhledat v názvu
Vyhledat v anotaci
Post Type Selectors
product
Filtrovat dle žánru
Ohlasy médií

Doorman, Maarten: Romantický řád

Týden | 10.4.2009 | rubrika: Kultura | strana: 70 | autor: Pavel Mandys

Podle profesora MAARTENA DOORMANA jsme v chápání umění i v každodenním živote neustále pod vlivem romantických představ, které se utvářely v 19. století.

Převážně s úspěchem to dokazuje v esejích shrnutých v knize Romantický řád z roku 2004, kterou nakladatelství Prostor vydalo koncem loňského roku. Neomezuje se přitom jen na hledání romantických základů v umělecké tvorbě a její recepci, ale pátrá po nich i ve způsobu, s nímž přistupujeme k přírodě, partnerským vztahům nebo třeba ke státnímu uspořádání.
Romantická perspektiva je podle Doormana přítomna nejen ve světle svíček či v touze po ideální lásce: romantické je i to, že dáváme přednost přírodním materiálům, naše záliba v krbech či přírodním léčitelství, strach ze strašidel i uctívání fotbalové reprezentace. „Západní člověk, který jde dnes lesem, tak činí jinak než ten, kdo žil v 18. století, nebo indián z kmene Hopi,“ píše Doorman a pokračuje: „Kdo vyráží do přírody, zažívá neurčitý pocit vznešenosti. Kde v jiných kulturách a časech člověk spíše chodil, plahočil se či plížil, tam se západní člověk od dob romantismu prochází. Nevláčí s sebou plody, dřevo nebo usmrcená zvířata, ale Rousseaua, Schuberta, Wackenrodera, Wordsworthe a Caspara Davida Friedricha.“
Doorman sice velmi volně, přesto cílevědomě formuluje pojem romantický řád: jako soubor myšlenek a ideálů, které postupně přešly ve zvyk a počínaje uměním pronikly téměř do všech oblastí života evropské civilizace. Přitom samozřejmě nepřehlíží umělecké a filozofické směry, jež se zejména ve dvacátém století vůči romantismu vymezovaly – avantgardy od dadaismu přes modernismus a abstrakci až po postmodernismus však měly příliš malý vliv a v mnoha rysech navíc paradoxně požadavek romantického řádu naplňovaly. Nejvíce ve zbožštění poslání a povahy umělce jakožto současníky nepochopeného génia, ustavičně zraňovaného krutým životem, jenž ovšem opovrhuje hloupostí a materialismem měšťanů, kteří přesto (či právě proto) tvoří jeho hlavní publikum. Doorman ve svých esejích odkrývá jednotlivé mýty, jež pocházejí od romantiků a které určují západní vnímání světa: nejzřetelnější je mýtus tvůrce a kult mládí, ale stejně podstatné jsou také mýty o tom, že jsme autonomní, samostatné, kreativní a spontánní bytosti nebo že národní státy jsou tím, oč lidé žijící v daných oblastech odpradávna usilovali.
Doorman romantismus nijak nesoudí, jen poukazuje na jeho projevy v 21. století, které máme natolik zakořeněny, že je vnímáme jako cosi samozřejmého. Jistěže k tomu významnou měrou přispívá reklama a popkultura (ostatně za období velkého a pro současnost dodnes určujícího návratu rozmachu romantických ideálů považuje Doorman 60. léta a hnutí hippies, tedy období, kdy se obojí rozrůstalo do masových rozměrů); z původních idealistických a zároveň sebekritických ideálů rovněž zbylo mnoho kýče a klišé. Ale i lidé, kteří jsou okolím (i sami sebou) považováni za pragmatiky či dokonce cyniky, cyse chovají podle romantického řádu. Romantický je v tomto smyslu postoj prezidenta Klause hájícího český národ před evropskou hrozbou stejně jako cynická výtvarná gesta Davida Černého, který tak především demonstruje romantické právo umělce na bezbřehou svobodu.
Doormanova kniha je nesmírně užitečná v tom, abychom si mohli uvědomit, odkud pramení mnohé z toho, co považujeme za součást vlastní identity. Přesto by potřebovala doprovod, nějaký dodatek či druhý díl, který by ukázal, jak se žije nebo žilo mimo romantický řád: právě to nám totiž pomůže uvědomit si odlišnost současnosti. Doorman to dělá v náznacích: tu se zmíní, že až do dob klasicismu se skládala pouze hudba pro aktuální užití, že umění bývalo především užitým řemeslem, nikoli posláním, popřípadě že při určování hodnoty obrazů dlouho nehrálo roli, kdo je jejich autorem. Nanejvýš zajímavé by bylo studovat také to, jak romantický řád pronikl do kultur, které nemají vlastní „historické romantiky“, tedy především do kultur asijských. Tyto a podobné úvahy však jen dokazují, jak je práce nizozemského kunsthistorika podnětná.

Přidat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *