Bernhard, Thomas: Události a jiné prózy

VašeLiteratura.cz | 19. 5. 2012 | Jiří Lojín

Literární začátky Thomase Bernharda

Nakladatelství Prostor vydalo více než dvacet knih, pod kterými je podepsán významný rakouský autor Thomas Bernhard. Čtenáři se už mohli seznámit s jeho vyzrálými díly, díky nimž si vydobyl světovou proslulost, s romány, novelami i sbírkami povídek. Nyní ti, kteří se nechali jeho texty okouzlit, mají možnost prolistovat také jeho rané práce. Pod názvem Události a jiné prózy vyšly v českém překladu v roce 2011.

Kniha je rozdělena do dvou výrazně odlišných částí. Do první, nazvané Události a druhé, která nese název Roztroušené povídky. Události jsou stylově jednotné, velmi krátké povídky, často nemají více než několik vět. Název tohoto oddílu je výstižně charakterizuje – podobají se krátkým zprávám jaké by se daly najít v novinách. Od zpráv je odlišuje pouze přítomný čas, ve kterém jsou psány a pro který připomínají poznámky, jaké si spisovatel píše na kousek papíru, aby je poději rozvinul do podoby povídky, novely nebo dokonce románu. Nemají ani vlastní název, ten tvoří úvodní slovo nebo fráze, například povídky Cellistka a Majitel velkostatku:

Cellistka ví, že ona a operetní dirigent k sobě pociťují odpor. Přesto vklouzne každý den ve stejnou hodinu dveřmi do jeho pokoje a do jeho postele.
(Bernhard,T. Události a jiné prózy. Praha: Prostor, 2011, str.12.)

Majitel velkostatku má sen, že jeden z jeho dělníků na několika místech pozemku kope a všude objevuje mrtvá těla.
(Bernhard,T. Události a jiné prózy. Praha: Prostor, 2011, str.13.)

Povídky převážně směřují k výrazné pointě, občas nabývají formy jako ponuré urban legends. Příkladem může být povídka Traťový dělník, zpracovávající známou legendu, ve které traťový dělník (nebo kdokoliv jiný) je náhodou zavřen v chladírenském voze a zemře v přesvědčení, že mrzne, přestože chlazení má poruchu. Mezi těmito třiatřiceti krátkými povídkami se najdou některé velmi výrazné s šokujícím až morbidním obsahem, jako například Dívka nebo Herec, některé jsou naopak velmi slabé a působí spíše jako rozcvička. Čtenář, jenž zná Bernardovo dílo, by těžko identifikoval, že texty uveřejnění v části Události jsou od něj.

 Zcela jiná situace nastává v části Roztroušené povídky. Pouhých jedenáct povídek má daleko větší rozsah. Po počátečním váhání u textů Jaro a Svědecká výpověď začíná být Bernard tím spisovatelem, kterého známe z jeho pozdějších prací. V textu se rodí typické opakování slov a fragmentů, připomínající litanii nebo pomalý pohyb v nekončících smyčkách. Výrazná pointa vysledovatelná v krátkých Událostech pozvolna přestává být podstatná, to důležité se probleskává v průběhu povídky. Bernhard střídá krátké věty s velmi dlouhými, náhodně, bez jakéhokoliv systému, interpunkce přestává mít smysl. Je lhostejné, jsou-li jednotlivé myšlenky od sebe odděleny tečkou, čárkou, třemi tečkami nebo vůbec.

Na Roztroušených povídkách lze skvěle sledovat autorův vývoj v oblasti stylu i témat. V tomto smyslu jsou nejvýraznější texty umístěny na konec celé sbírky. Montaigne evokuje pozdější Bernhardův text, povídku Amaras, uveřejněnou v knize Moušlování a jiné prózy (Prostor, 2008).  Podobného ražení je i následující povídka Shledání. Bernhard v nich již naplno rozehrává svůj charakteristický vypravěčský styl a hlavně se tématicky přibližuje svým následujícím dílům. V narážkách vypovídá o neuspokojivých rodinných vztazích, domov vnímá jako žalář, rodiče jako ničitele dětí.

Ne bezdůvodně jsme své domovy ve vzájemné shodě nazývali šedivé domy. Dokud jsme byli ve svých domovech,byli jsme ve skutečnosti zavřeni ve dvou žalářích, a myslel-li si, že jeden z nás je zavřený v hrozném žaláři, brzy ho druhý poučil o tom, že on je zavřený v ještě mnohem horším žaláři.

(Bernhard,T. Události a jiné prózy. Praha: Prostor, 2011, str.133.)

Moje matka nosila vždy volně rozpuštěné vlasy, řekl jsem, zatímco tvá je měla na hlavě vždy hladce učesané. Časem ke mně mluvila pořád nesrozumitelněji, naprosto nesrozumitelně, řekl jsem, a když jsem jí řekl, že jí nerozumím, potrestala mě. Můj vztah k ní byl čistě vztah k trestajícímu mechanizmu a časem jsem se před ní už jenom krčil

.(Bernhard,T. Události a jiné prózy. Praha: Prostor, 2011, str.135.)

V závěrečném textu Zašlé v plamenech jde s vyjádřením svého zklamání a pocitu hnusu ještě dále. Rozšiřuje ho na celé Rakousko, na Evropu a nakonec i na celý svět.

Rozčarování světem, který nás obklopuje, sice v Bernhardových textech působí depresivně, ale současně to čtenáře přitahuje. V mnoha ohledech nezbývá než souhlasit, že v jeho pohledu je kus pravdy vycházející z životní zkušenosti. Bernhard dokáže zdůraznit a učinit nesnesitelně křiklavými i věci, se kterými jsme si zvykli žít a nereagujeme na ně tak podrážděně, jako jeho hlavní hrdinové.