Bernhard, Thomas: Moje ceny

Tvar | 28.5.2009 | rubrika: Dvakrát | strana: 2 | autor: Zdeněk Pecka

Od smrti rakouského spisovatele a dramatika Thomase Bernharda uplynulo letos v únoru dvacet let. U nás se vydávání prózy tohoto autora dlouhodobě věnuje nakladatelství Prostor a v současnosti je již téměř celé Bernhardovo obsáhlé dílo k dispozici i v češtině. Máme tak již možnost poznat je v celé jeho šíři. Nejčastější hodnocení Bernhardova psaní znějí: nekonečné věty a variovaná opakování, přehánění, provokace a útoky na všechny strany, především proti dobře viditelným symbolům poválečného rakouského státu. Thomas Bernhard se tak stal nepřehlédnutelným spisovatelem a dramatikem, kterého lze po několika slovech bezpečně poznat a kterého vědomě či nikoliv napodobují další autoři nejen v německy mluvícím prostoru.
K českým čtenářům se Bernhardovy romány a povídky dostávaly velmi nesnadno a pomalu. Až v posledních deseti letech se i u nás Thomas Bernhard proměnil v uznávaného literáta a pro nakladatelství Prostor se stal jedním z jeho kmenových autorů. Současně Bernhard v poslední době potvrzuje své místo mezi významnými autory evropské, ne-li světové literatury a potvrzuje, že dvacet let po své smrti může oslovovat i obecnějšími poselstvími než jen nadáváním na aktuální situaci v Rakousku. Prostor před nedávnem pohotově přinesl na český knižní trh novinku Thomase Bernharda Moje ceny v překladu zkušeného bernhardovského překladatele Miroslava Petříčka. Útlá knížka se tak stala autorovým prvním dílem, se kterým se setkáváme bez letitého zpoždění takřka bezprostředně po vydání německy psaného originálu.
Nejen tím soubor autobiografických textů Moje ceny mezi ostatními českými překlady tohoto spisovatele vyniká. I z dalších důvodů je jisté, že se nám do rukou dostává kniha zajímavá a výrazně odlišná. Je známo, že Thomasu Bernhardovi již několik let vychází ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp souborné dílo opatřené komentáři editorů a zpracovatelů autorovy pozůstalosti, ve kterých přibližují mnohé okolnosti vzniku jednotlivých děl. Text Moje ceny pochází rovněž z této pozůstalosti, ve které byl před nějakou dobou objeven jako ještě nepublikovaný rukopis. A frankfurtský nakladatel se z příčin uvedených v ediční poznámce, která je rovněž součástí českého překladu, rozhodl dílo vydat, avšak mimo rámec sebraných spisů. Na textu samém je ovšem chybějící redakční práce znát, některé stylistické úpravy by mu prospěly a slouží ke cti překladatele, že příliš nepodlehl pokušení dílo jazykově vylepšovat.
Po otevření Mých cen se začteme do první z devíti kapitol, které se vztahují k udělení devíti (z dvanácti nebo třinácti) literárních cen Thomasu Bernhardovi, a okamžitě poznáváme autora jako starého známého. Dlouhá souvětí, neustálá nelibost, symboly luxusu a kulisy centra Vídně otevírají příběh, ve kterém se vypravěč-Bernhard připravuje na udělení Grillparzerovy ceny. I v dalších kapitolách se dovídáme, jak spisovatel prožíval udělování těchto cen. Chce s velikou vehemencí ukázat, jak moc o takové ceny nestojí, nejraději by je odmítl, avšak neustále v různých obměnách hledá a nachází omluvy a výmluvy, proč je přijmout: „Pětadvacet tisíc šilinků z čistého nebe žádný rozumný člověk neodmítne, kdo peníze nabízí, má jich nazbyt a je třeba mu je odejmout, pomyslel jsem si.“
Hlavní motivací jsou finanční sumy spojené s literárními cenami a vypravěč si to ve svém alibismu otevřeně přiznává. Bernhard tak získává možnost investovat do vytoužených venkovských nemovitostí, vyměnit okna a rámy, koupit si za Cenu Julia Campeho luxusní vůz, ze kterého se zanedlouho v Jugoslávii stane hromada šrotu, splácet dluhy a vůbec dopřát si život na vyšší noze. V jeho jednání jej většinou podporuje i takzvaná „tetička“, za níž se skrývá Hedwig Stavianicek, jak se vyjádřil sám Bernhard, „člověk mého života“, o mnoho let starší blízká přítelkyně, která Bernharda dlouho živila a u níž nacházel ve Vídni svůj azyl. Nikoliv náhodou zaujímá centrální pozici knihy udělení Rakouské státní ceny za literaturu s Bernhardovou slavnou řečí a následným slavným skandálem. Hlavním problémem této tzv. Malé státní ceny se zdá být právě její malost, kterou si spisovatel ješitně vztahuje na sebe.
Thomas Bernhard napsal Moje ceny s velkou pravděpodobností v roce 1980, tedy v době, ve které vydával kromě divadelních her spíše kratší pointované texty povídkového nebo anekdotického charakteru a části autobiografie. Připomeňme i do češtiny přeložené ironicky a cynicky vtipné miniatury Imitátor hlasů, povídky Ano či Konzumenti levných jídel nebo Dech – tu část autobiografického cyklu, která u nás vyšla jako vůbec první Bernhardovo dílo. Tomuto kontextu odpovídá i povaha Mých cen. Do Bernhardových próz této doby proniká silný autobiografický podtón, který bývá sice do různé míry, ale vždy fikcionalizován. V beletristických textech více, méně pak v cyklu autobiografických próz (u nás vyšly v jednom svazku Obrys jednoho života), které ovšem přesto nelze brát jako pouhé memoáry. Velmi osobní text Mých cen by v jiné podobě mohl být i součástí těchto autobiografických spisů. Rozdíl mezi autorem a vypravěčem se stírá, dojem osobní zpovědi podtrhuje i dokumentační část, do které editoři zařadili jednotlivé projevy, které Bernhard při přebírání cen pronesl. Přesto se jedná o dílo velmi fikcionální, ve kterém se vypravěčBernhard, ostatně jako takřka vždy a všude, velmi stylizuje a s goethovskou básní i pravdou si hlavu příliš neláme.
Základní výpověď díla lze vystihnout titulkem rozhovoru Tomáše Dimtera se znalcem Bernhardova díla Manfredem Mittermayerem v Hospodářských novinách před čtyřmi lety: Proč se nezakousnout do ruky, která tě krmí? Kniha Moje ceny není významným literárním přínosem, umožňuje však nahlédnout za autorovu pózu. Spatříme nemocného člověka, kterého choroba z mládí pronásleduje na každém kroku. Vidíme spisovatele, jenž se narodil jako nechtěné dítě v nuzných poměrech a všemi způsoby se snaží, aby byl považován za člena společenské elity. Proto ten důraz na příslušnost dědečka i sebe samého k významným jménům rakouské literatury, proto ponožky a oblek z nóbl obchodu, luxusní vůz, zcestovalost nebo vila na Istrii. Thomas Bernhard nachází zalíbení jen v sobě samém, nikoliv však proto, že by okolí bylo tolik nepřátelské, nýbrž proto, že nic jiného nemá. Ovšem i sám sebe má Bernhard s jistou omluvou za špatného člověka: „Nejsem ochoten odmítnout pětadvacet tisíc šilinků, říkal jsem, jsem chtivý peněz, bezcharakterní, sám jsem svině.“
Jinými slovy – pokud jsme dosud znali Thomase Bernharda jako subjektivního, provokujícího, destruktivně kritického, avšak vtipného a novátorského autora a přistoupíme-li na jeho fikcionalizační hru na autobiografii, vystupuje před námi náhle Bernhard jako sebestředný, pokrytecký a obtížně snesitelný člověk. Bere nám iluze, které jsme si ale vlastně ani nikdy nedělali.