Barkovová, Anna: Osm hlav šílenství

Šalamov? Solženicyn? Nejznámějším ruským spisovatelem, který prošel gulagem, se zřejmě zanedlouho stane Anna Barkovová (1901−1976). Ne však díky výboru z jejích próz, poezie a deníků, který nyní pod názvem Osm hlav šílenství vyšel v českém překladu.

 

Barkovová se do povědomí české veřejnosti pravděpodobně dostane prostřednictvím stejnojmenného filmu se zpěvačkou Anetou Langerovou v hlavní roli. Životopisný snímek připravuje režisérka Marta Nováková. Fakt, že kniha film předešla a nepočkala si na synergický efekt, zaslouží respekt a zájem.

Takový příběh se může stát jen v Rusku. Bylo pár let po komunistické revoluci a mladá, uvědomělá básnířka ("Třídní boj zesiluju / tovární komín opěvuju") žila svůj třídní sen v provinčním, byť několikasettisícovém městě Ivanovo.

 

A pak se to stalo: do města přijel ministr kultury Anatolij Lunačarskij, objevil ji a vytáhl do Moskvy. Dívka pracovala přímo v Kremlu, přispívala do Pravdy, Rudých novin a dalších periodik, nějakou dobu přímo u Lunačarského bydlela. Vzhledem k sexuální orientaci Barkovové v tom zřejmě nemohlo být nic jiného než uhranutí Lunačarského její tvorbou. Sama básnířka byla o své genialitě bezbřeze přesvědčena, mnozí jí přitakávali.

 

Rychlý vzestup ale jen předznamenal pád na samé dno. V roce 1934 byla zatčena − stejně jako při pozdějších zatčeních v tom hrály roli její texty − a putovala do tábora nucených prací. V gulazích strávila přes dvacet let, v mezidobích živořila ve vyhnanství. Na svobodu se dostala až jedenáct let před smrtí.

 

Tematika jejích veršů se pochopitelně dramaticky změnila: "Kusy lidí, bahno s masem / v jámě smradlavé se mele. / Čím asi byli? Hnojem, jasem? / Se srdcem přítele, či nepřítele?"

 

Pokud můžeme soudit podle útlého výboru jejích prací, autorka je nejsilnější právě tam, kdy reflektuje vězeňskou zkušenost. Tomu se však nejednou jakoby brání, ne snad kvůli prožitým hrůzám, ale proto, že tak nízká zkušenost nezaslouží její vznešenou reflexi.

 

I na samém pokraji společnosti a zoufalství živí Barkovová sen o vlastní literární předurčenosti. Nemůže znát soudobou moderní literaturu a trendy, zejména ve svých prózách tak reaguje na ruské a německé klasiky, čímž se trochu zapouzdřuje. To vše je podmíněno jejím přesvědčením o brzkém konci světa. Apokalypsa nemá nastat Božím zásahem, ale nukleární katastrofou. Může přijít každým dnem, je třeba být připraven. A jak se na něco takového nachystat? Jedině zoufalstvím.

 

Divadlo mysli lágrové básnířky bylo snad ještě temnější než samotná její vězeňská zkušenost. Strach z dalšího zatčení, nemožnost navázat adekvátní partnerský vztah, nemožnost publikovat, vnitřní rozervanost, cesta, která nemá směr, jen jednou zkrátka skončí.