Veverka, Miroslav: Evoluce svým vlastním tvůrcem

Lidové noviny, Orientace | 30.11.2013 | Marek Vácha

 Právník nastudoval celý svět

576 stran hutného, informacemi nabitého textu. Autor se volně pohybuje od fyziky přes biologii až k informatice a zase zpět, od velkého třesku přes neolitické zemědělce až po věk informačních technologií. To je svazek Evoluce svým vlastním tvůrcem.

Veverkův opus je rozdělen do čtyř velkých oddílů. Té knize bych velmi uškodil, když bych řekl, že první dva a část třetího oddílu by ve své podstatě měl znát každý gymnazista v den své maturity. Abych byl přesnější: moc bych si přál, aby takovéto znalosti maturant měl, neboť se jedná o jakési shrnutí základů přírodních věd. Veverkův výklad ovšem může být pochopitelný i pro člověka, který s danými obory nemá žádné zkušenosti, zato disponuje vůlí dozvídat se. Miroslav Veverka (nar. 1927) je v tomto nápomocen: je to výborný vypravěč, skvělý pedagog a na mnoha místech text zpestřuje drobnou poznámkou, perličkou ze života daného myslitele, vtípkem nebo pozoruhodným detailem. Porozumění rovněž usnadňují občasná schémata a fotografie.

Zatímco oddíly zvané Stratigrafie a Singularita zhruba řečeno rekapitulují, „co se ví“, a jsou – jak již naznačeno – „zopakováním“ solidních středoškolských znalostí přírodních věd, tak zhruba od poloviny třetí části – nazvané Dualita, závěrečná část nese titul Pluralita – autor činí víc a více filozofické závěry, které gradují v závěrečné kapitole celé práce nazvané Výzvy naší současnosti. „Postmoderní étos není ochoten podrobit se absolutnímu diktátu rozumu. Rozměry lidské existence nejsou vyčerpány logickou argumentací,“ píše tu Veverka například.

 Pokus o malou renesanci

Je smutnou, přitom však zřejmě nevyhnutelnou skutečností současné vědy, že všechny obory opanovává přísná specializace. Kdo chce být opravdu na špici své disciplíny, nemůže se zabývat něčím jiným než svým vlastním úzkým výsekem; každý z nás má denně na studium pouze dvacet čtyři hodin času. Objem nových poznatků v každém jednotlivém vědeckém odvětví je nyní tak velký, že se jednotlivé disciplíny od sebe vzdalují jakýmsi inflačním rozfouknutím, ne nepodobným tomu z počátku velkého třesku. Molekulární biologové studující bakterie netuší, co dělají a co objevili kolegové v laboratoři vedle, kde pracují s kvasinkami; každé – i drobné – odvětví má svůj specifický jazyk, svůj vlastní časopis, odborný slovník a vzájemná domluva bývá obtížná. Nikdo z vědců taky obvykle nemá čas číst odborné texty, či dokonce knížky z jiného odvětví.

V tomto smyslu je Veverkova kniha čímsi na způsob zjevení, neboť se pokouší propojit různé, i velmi vzdálené vědecké světy. Je totiž velmi užitečné si občas uvědomit, že určité vzorce či paralely se nacházejí i ve vědních oblastech naprosto nepříbuzných s tím „mým“ a že humanitní a přírodovědné obory mají spolu společného možná více, než se zdá na první pohled. Právě propojování vzdálených světů, nacházení svěžích paralel mezi naprosto nepříbuznými disciplínami, hledání souvislostí mezi sociologickým děním ve společnosti a fyzikálními jevy, či dokonce kvantovou mechanikou je největším kladem Veverkova díla. Souvislosti a paralely, jimiž se čtenář může buď bohatě inspirovat, anebo se proti nim naopak vymezit – v každém případě však k nim nemůže zůstat lhostejný. Tato kniha tak plní úlohu, kterou by každý zdařilý text měl být: stát se živnou půdou, z níž vyrůstají vlastní úvahy čtenáře, být určitým palivem jeho myšlenek, prstí, ze které jiskří vlastní Čtenářovy nápady, včetně občasných výkřiků typu „ale takhle to přece není!“.

Odrazový můstek k sebezdokonalení

Pokud by bylo lze textu něco vytknout, pak je to zrcadlový obraz minulého odstavce. Je zřejmé, že je nad síly jakéhokoli smrtelníka být v roce 2013 polyhistorem a nastudovat vše, co se dnes nastudovat dá. Autor jde nutně jen do určité hloubky, a dál již ne. Je tudíž zřejmé, že pokud knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem vezmou do rukou specialisté, kteří se přednostně podívají, jak byla „jejich“ kapitola zpracována, nutně najdou různé nepřesnosti, sem tam nešikovná přirovnání, občas chybné číslo nebo již překonanou myšlenku. To je normální.

O tohle však v tomto případě primárně nejde! Veverkovu knihu, kterou autor – původní specializací právník (po listopadu 1989 se mohl vrátit do justice, pracoval jako soudce Nejvyššího a posléze Vrchního soudu) – sepsal v letech 2003–2010, velmi doporučuji číst u vlastní knihovny a s připojeným počítačem, aby bylo možné různé údaje a myšlenky konzultovat se specializovanými učebnicemi či hodnověrnými webovými stránkami. U Veverky běží, opakuji, především o ono propojování světů, o hledání jiskřivých paralel. Jak úzce specializovaný vědec, tak i jakýkoli poznání lačný čtenář může najít v tomto textu nakonec potěšení (ostatně respektem k autorovu výkonu se netají autoři předmluvy a doslovu – astrofyzik Jiří Grygar a filozof Miroslav Petříček).

Ačkoliv se některé pasáže mohou zdát být hutné až příliš (napadá mě kapitola týkající se imunitního systému, které je věnováno pouhých devět stran), může být text pozváním k dalšímu studiu. Různé kapitoly tak mají potenciál stát se užitečným odrazovým můstkem pro následné, detailnější sebevzdělávání čtenáře.