Veverka, Miroslav: Evoluce svým vlastním tvůrcem

Akademický bulletin | 11. 7. 2013 | Václav Pačes

Od velkého třesku ke globální civilizaci

Rukopis stejnojmenné knihy Miroslava Veverky mi ještě před jejím vydáním poslalo nakladatelství Prostor s žádostí o posouzení. Byl jsem v rozpacích, jestli mám žádosti vyhovět. Ke svému váhání jsem měl tři důvody. Jednak už název sám mi byl nesrozumitelný, textu bylo přes 500 stran a při prvním pohledu jsem viděl, že téma je strašidelně široké a vlastně všeobjímající. A navíc, autorovo jméno mi bylo neznámé; považoval jsem za velmi nepravděpodobné, že bych nevěděl o člověku ve vědeckých kruzích, který by byl schopen takové téma dobře zpracovat. Vždyť v české vědě se pohybuji již téměř 50 let! Když jsem však začal knihou namátkově listovat, žasl jsem. Jak je možné, že neznámý amatér napsal takové dílo?

Kdysi jsem kdesi hodnotil současný stav svého oboru – genomiky. Dospěl jsem k názoru, že se nacházíme ve stadiu akumulace výsledků ve formě přečtených genetických informací a čekáme na někoho nebo na něco, co povede k syntéze výsledků a na jejím základě k formulaci nového paradigmatu. Tuším, že k něčemu takovému musí ve vědách o životě dojít. A hle, zde Miroslav Veverka předestírá syntézu hned celého Vesmíru. Zatím sice nové paradigma neformuluje, ale nakročil k němu.

Autor rozdělil své úvahy do čtyř částí: Stratigrafie, Singularita, Dualita, Pluralita – trochu záhadné členění. Ale jen na první pohled. Celou polovinu knihy zabírá část první – Stratigrafie. Začíná formulací hierarchie vrstev, kterou autor považuje za základní princip všeho: zeměkoule se skládá z vrstev, organizace živých soustav je vrstevnatá, lidské potřeby lze rozdělit do vrstev, od základních, jako je potřeba potravy, až po nadstavbové, jakou je potřeba sociálních vztahů a seberealizace. Na tomto principu staví další členění části Stratigrafie: Mikrosvět, Vesmír, Makrosvět, Život, Evoluce, Člověk, Civilizace. Za nejpozoruhodnější oblasti považuje rozhraní mezi vrstvami. Například život se na Zemi realizuje na rozhraní dvou vrstev a tvoří vlastně samostatnou tenkou vrstvu – pro nás asi tu nejdůležitější.

V mikrosvětě existuje základní vrstva, pod níž už nic není. Alespoň podle současných představ. Ale jak je to nedávno, kdy se za základní částici považoval atom? A nejvyšší vrstva, nad níž nic není, je civilizace. Skutečně?

Kapitoly Mikrosvět, Vesmír a Makrosvět jsou jakousi syntézou současné fyziky. Kapitola Život plynule na předchozí úvahy navazuje. Kapitoly Život, Evoluce a Člověk jsou syntézou biologie. Kapitola Člověk ale postupně přechází do oblastí věd sociálních, které jsou podstatou kapitoly Civilizace.

Osobně mám nejblíže k tématu podstaty života; zde mám ke knize jednu zásadní výhradu. Autor opominul Gregora Mendela. V současnosti se všeobecně uznává, že moderní biologie je vybudována na třech pilířích. Jsou to práce Charlese Darwina, Jamese Watsona a Francise Cricka a také právě Gregora Mendela, který mi v knize bolestně chybí. Upozorňoval jsem na to při psaní posudku a navrhoval doplnění, jež se snadno mohlo včlenit na konec kapitoly o životě nebo o evoluci. Autor to neučinil, a kniha má tak chybu na kráse.

Po této první části Stratigrafie, jež je nejobsáhlejší a alespoň pro mne nejsrozumitelnější, následuje nejkratší pojednání o singularitě. Jde o obtížný termín a jeho náplň je dosti spekulativní. Patří sem „velký třesk“ a Gödelova „věta o neúplnosti“. Protože jsou úvahy o singularitě obtížné, stavějí na nich některé výhonky postmoderny. K tomu ovšem autor dochází až na konci knihy.

Pojednání o dualitě je daleko konkrétnější. V inter­akci dvou objektů či subjektů se odehrává většina dějů. Je to například jakékoli měření nebo princip zámku a klíče, tak důležitý v biochemii, tedy v životních pochodech buňky.

Druhou nejdelší část knihy autor věnoval úvahám o pluralitě. Patří sem ovšem skoro všechno. A, jak nazval jednu kapitolu, „Ve třech přicházejí problémy“. Uplatňuje se nelinearita, se složitostí systému roste nejistota předpovědí. Řetězce se propojují do sítí.

Zde autor ne zcela docenil význam a povahu redukcionismu ve vědě. Redukcionismus v podstatě odmítá a nevidí, o jak úspěšnou metodu jde například při studiu molekulárních mechanismů podmiňujících život. Jednotlivé otázky se zkoumají odděleně od ostatních, na nejvhodnějších biologických modelech, a syntézou výsledků vzniká nový obraz, platný obecně nebo alespoň pro určitou širší oblast.

V pluralitě mají ovšem mimořádně významnou úlohu regulační prvky a okruhy. Příkladem je princip zpětné vazby, který přece jen mnohé problémy plurality v přírodě pomáhá řešit. Význam tohoto obecného regulačního principu nelze dost docenit.

Autor se zabývá i spontánní organizací včetně významu Prigoginovy nerovnovážné termodynamiky a disipativních struktur. Škoda, že se více nezabývá samostřižnou RNA, ribozymy a jejich možným významem při vzniku života.

Poslední kapitolou, nazvanou Výzvy naší současnosti, se Miroslav Veverka pokusil o vizi Světa a Společnosti. Motem by mohlo být Antoina Saint-Exupéryho „Nedědíme Zemi po našich předcích, ale vypůjčujeme si ji od našich dětí“. Dojemná, ale přece jen poněkud hraběcí poučka. V této části mi chybí úvaha o národní identitě, její podstatě a pozitivních i negativních konsekvencích. Naopak na mne zapůsobila část věnovaná postmoderně. Autor dobře podchytil kořeny a příčiny postmoderny, vypořádal se s některými jejími extrémními jevy, ale na druhé straně chápavě zhodnotil její význam. Dobrá filozofická stať!

Téma knihy Miroslava Veverky Evoluce svým vlast­­ním tvůrcem je široké, a tak nemohu vyloučit, že v některých, mně tematicky vzdálených pasážích naleznou specialisté nedokonalosti, jako je například opomenutí významu Gregora Mendela pro pochopení podstaty života. Ale i tak je kniha dílem obdivuhodným a stojí za pozornost každého zvídavého člověka.