Suk, Jiří: Veřejné záchodky ze zlata

Souvislosti | 1/2017 | rubrika: Pod čarou | autor: Martin Nodl

Bylo Pražské jaro 1968 komunistickou utopií, anebo se naopak jednalo o projekt politického a především ekonomického racionalismu, jenž chtěl nastolit demokratický systém s vidinou kvalitativního posunu směrem ke konzumní, avšak nadále socialistické společnosti? Takovéto otázky si ve své nové knize klade Jiří Suk. Jeho badatelský zájem se prozatím koncentroval na dobu listopadu 89, respektive na první měsíce existence Občanského fóra, popřípadě na osobu Václava Havla jako jednoho z nejhlasitějších kritiků husákovské normalizace. Autorův odklon k padesátým a šedesátým letům může být na první pohled překvapivý. Pokud se však do jeho knihy pozorně začteme, bude nám hned patrné, že zde volí obdobný přístup jako ve svých textech o Havlovi. V nich hraje prim konflikt mezi reálnou politikou a disidentskou etikou. V případě padesátých a šedesátých let se naopak onen konflikt koncentruje na střetávání reálné politiky s ekonomikou, respektive s ekonomickým myšlením. Hlavními hrdiny Sukovy knihy jsou čeští reformní ekonomové (slovenských ekonomů je v jeho knize pomálu), kteří od počátku let šedesátých, hmatatelně od roku 1963, přicházeli s myšlenkami radikální reformy doposud zcela dominujícího státně plánovaného a direktivně řízeného národního hospodářství. Ota Šik, jenž je dodnes spojován s onou ekonomickou reformou a je považován za jejího hlavního tvůrce, však v knize hraje spíše roli organizátora než vysoce teoreticky uvažujícího vědce. Dokonce je možné říci, že Šik byl spíše jen etiketou a zároveň jakýmsi beranidlem, jež mělo prorazit sevřený šik konzervativně uvažujících komunistických politiků. Nikoli s despektem Suk říká, že Šikovy vědecké limity byly jeho největší politickou devízou. Autor přitom nijak nezastírá, že proměny Šikových ekonomických názorů byly konjunkturální. Od stalinisticky věrného ekonoma se v průběhu padesátých let přetvářel v marxisticko-leninského národohospodáře, jenž stejně jako mnoho dalších českých ekonomů viděl cestu řešení hospodářských problémů v historizujícím napodobování porevolučního sovětského NEPu, tedy v jakési podmíněné, ba téměř přinucené liberalizaci hospodářského systému. Otázku, zda k Šikovým změnám v jeho ekonomickém myšlení předcházela změna politických kurzů, si Suk otevřeně neklade. Zdá se však, že to nakonec bylo téměř šavlovské obrácení. Ne v padesátých letech, kdy spíše kopíroval politické tání, ale až na počátku následujícího desetiletí, kdy svým důrazem na moc trhu politické reformy předcházel, respektive ve svém důsledku na ně se svým ekonomickým týmem tlačil.

Zjednodušeně řečeno, Suk ve své knize vychází z teze, že se v padesátých letech ekonomická věda nacházela pod diktátem politiky a že v letech šedesátých se onen poměr postupně otáčel, až nakonec dospěl k úplnému obratu. Otázkou je, zda si všichni reformní ekonomové byli plně vědomi skutečnosti, že návrat k myšlence trhu, byť regulovaného plánem, tedy dozorovaného stranicko-ekonomickým centrem, musí mít zcela zásadní politické důsledky. Z jím analyzovaných textů (někdy však po mém soudu až příliš rozsáhle cituje) přitom spíše vyplývá, že řada reformních ekonomů spojovala změny fungování ekonomiky s hlubokými proměnami činnosti strany. Mnohdy to sice nedávali na první pohled najevo, avšak i nejvyšší straničtí činitelé bez jakéhokoli ekonomického vzdělání rychle vytušili, že nový ekonomický systém si nárokuje "jinou stranu". Jestliže plán měl nahradit na spotřebu zaměřené tržní chování jednotlivých podniků, pak řízení těchto podniků nemělo být v rukou nomenklaturních, stranou jmenovaných a vybíraných kádrů, ale naopak mělo přejít do rukou odborníků. "Stará strana" však velmi dobře tušila, že by tím v ekonomice ztratila svoji vedoucí úlohu, a proto nebyla ochotná a ze své podstaty ani nemohla na radikální změny přistoupit. Jak ale Suk dobře ukazuje, onen důraz na podnikovou ekonomiku měl i svá negativa. Jednotlivé podniky při získání hospodářské samostatnosti, již se jim v omezené míře dostávalo na počátku šedesátých let, dokázaly oslabení moci centra využít ve svůj prospěch, jenž ale neměl nic společného s předpokládaným zlepšením konzumních požadavků celé československé společnosti. Podniky se zkrátka přizpůsobily novým podmínkám zcela jinak, než jak umírnění reformisté předpokládali. Krachu prvních reforem, na nichž se sám Šik do jisté míry rovněž podílel, se však pokusili využít radikálnější reformisté, kteří v Šikovi našli oporu. Jejich nově pojatá reforma ale byla ve skutečnosti mnohem spíše útokem na stávající systém politického rozhodování než na reálnou hospodářskou situaci.

V Sukově knize do jisté míry postrádám, byť hypotetické, řešení otázky, zda by ona Šikova reforma formulovaná v ještě zastřené podobě v roce 1967 a zcela otevřeně během Pražského jara v praxi skutečně vedla k vyřešení vleklé hospodářské krize, jež se projevovala nyní již zcela reálným zaostáváním za mnohem dynamičtěji se rozvíjejícími západními tržními ekonomikami. Šik po emigraci žádnou další šanci nikde nedostal a nadále uvažoval spíše v rozměrech teoreticko-ideologických než v rovině praktické ekonomie. Sice omezenou, přesto však možnou odpověď však přece jen nacházíme v Sukově intepretaci československé ekonomické reformy šedesátých let, včetně její radikální podoby jako pouhé pokračující utopie. Autorova fixace na slovo utopie má přitom velký vliv na celkovou koncepci knihy, jež je ale po mém soudu v některých kapitolách až přetížena ryze subjektivními úvahami či hodnoceními názorů socialistických utopistů Marxem počínaje, jež někdy čtenáře spíše myšlenkově odvádějí od tématu, než aby ho do něj naopak více vtahovaly. Každopádně traktování Šika a dalších reformních ekonomů jako utopistů, kteří si svého utopismu nebyli vědomi a sami sebe naopak považovali za vědecké racionalisty, je nepochybně nejpřínosnější myšlenkou Sukovy knihy. Má v sobě nádech čiré provokace, jež dovedena do důsledků celému Pražskému jaru přisuzuje punc experimentu, jenž byl od začátku odsouzen k neúspěchu. Verifikovat, zda tomu tak bylo, je ale téměř nemožné, ptát se však považuji za potřebné. Ona utopičnost po mém soudu vysvítá z autorem zkoumaných dobových teoretických studií, v nichž reformní ekonomové mluví o vcelku snadném přerodu řízení podniků odborníky, kteří nahradí starou nomenklaturu. Mělo se tak patrně dít postupným prorůstáním odborníků do vedení podniků, pomalým, centrem posvěceným předáním moci. Tato představa se však rozcházela s myšlenkami prezentovanými (byť ne zcela veřejně) reformními ekonomy o nutnosti radikální, téměř šokové reformy, při níž ne všechny podniky přežijí. Téměř každý reformní krok tak byl vskutku podmíněn politicky, přičemž na základě Sukových výzkumů je jasné, že reformní politika Pražského jara byla mnohem méně utopická než byť jen v teoretické rovině nastolovaná reforma ekonomická. Onu nadvládu politiky nad ekonomikou dokládají i hutné Sukovy kapitoly o dohledu státní bezpečnosti nad reformními ekonomy, i když je z nich patrné, že materii vysledovaného a odposlechnutého rozuměli informátoři a udavači z řad samotných ekonomů, nikoli však jejich řídící důstojníci, kteří tak v dosti zkreslené podobě předkládali získané informace stranickým orgánům, což do značné míry rovněž limitovalo nalézání kompromisu mezi politikou a ekonomikou. Ostatně o kompromis patrně nikomu nešlo, neboť konflikt byl natolik otevřený, že měl jen radikální řešení. A jak ukázaly měsíce po ruské invazi, řešením byl návrat k direktivnímu státnímu plánování a popření revizionistického trhu.