Sokolov, Saša: Palisandreia

Lógr magazín | 29. 2. 2012 | rubrika: Beletrie, Literatura | autor: Tereza Janečková

Sokolovův svět koupelí a časových vírů

Na začátku roku 2011 vyšel román Saši Sokolova Palisandreia z roku 1985. Spolu s dalšími romány ruské postmoderny, které v poslední době vyšly (Jerofejova Moskva – Pěťuški zpáteční, Sorokinova Třicátá Marinina láska, o Nabokově Lolitě ani nemluvě a další), pomáhá českému publiku objevit jiný svět ruské literatury, než je ten, na který jsme byli dosud zvyklí.

Palisandreia spoluvytváří organický celek, kde jsou si výše zmíněná díla vzájemně do určité míry podobná, ale zároveň je každé z nich úplně jiné a má zcela jinou pozici v literárním celku jako takovém. Pokusme se nyní alespoň definovat jeho jedinečnost. Mluvit o jejich podobnosti by znamenalo pustit se do teorie postmoderního románu, a to by bylo na samostatnou práci. Krom toho je tato podobnost i při letmém čtení velmi znatelná.

Palisandreia je koncipována jako memoáry Palisandra Dalberga, synovce stalinského spolubojovníka Lavrentije Beriji a vnuka nejproslulejšího sibiřského cizoložníka Grigorije Rasputina, jak nám ho představuje živitopisec. Autor pracuje s apriorními očekáváními, které si čtenář od tohoto žánru slibuje, a vědomě je narušuje. Hra, kterou tak se čtenářem hraje, je pro Palisandreiu typická. Čtenář se nemůže spolehnout na to, co ví (protože to již přečetl), respektive na to, co si myslí, že ví, neboť vypravěč porušuje veškerou vyprávěcí konvenci a všechny dříve nabyté zkušenosti se stávají pofiderními a nespolehlivými a je potřeba je znovu roztřídit.

Memoáry, jsou zasazeny do prostředí postalinského Sovětského svazu, ale jejich závěrečná fáze se odehrává okolo roku 2040. Životopiscův úvod pochází z roku 2757. Vztah k času, který Dalberg, coby vypravěč i autor má, je pro knihu zcela zásadní. Relativnost a relevance časové posloupnosti charakterizuje sám Dalberg, když tvrdí, že se mu prolínají vzpomínky na budoucnost spolu s tušením minulosti. Úplně ke konci pak doslova říká: „Je mi líto, ale čas už neexistuje.“ Čas vytváří jakési víry, takže se prolínají okamžiky, které spolu na běžné časové ose vůbec nesouvisí. Pro čtenáře je z toho důvodu celkem obtížné sledovat tok Dalbergových myšlenek. Popření linearity času ale není u Sokolova samoúčelné. Obvyklý způsob čtení memoárů předpokládá přiblížení se historii, její pochopení, protože má čtenář možnost nahlédnout takzvaně do zákulisí. Dalbergovo psaní memoárů tu má ale jinou funkci, memoáry se stávají anarchií rozvracející řád dějin, jež chtějí mít nad člověkem absolutní vládu, jak poznamenává Miroslav Olšovský v doslovu. A to doslova.

Dalberg žije jako sirotek v Domě masáže vlády. Je oblíbený u všech dospělých, navíc má slavné příbuzné, ačkoliv někteří jsou již mrtví. Přestože žije v podstatě přímo u zdroje stalinské moci, nesnaží se žádným způsobem pochopit mechanismus dějin nebo jejich příčiny. Stalin je pro něj strýček Josif, který mu, stejně jako ostatní strýčkové, nosí bonbony a nemístně ho rozmazluje. Když dostane za úkol, odstranit strýčka Leonida (zde Brežněva), nevnímá to Dalberg jako možnost ovlivnit nějakým způsobem chod dějin, ale jako jeden z dalších způsobů, kterým se ho snaží rozptýlit. Jako sirotek je vyloučen z rodu, není jeho reprezentantem a jako takový je do určité míry vyloučen z rozhodovacích pravomocí obce. Dalberg tak nenese ani žádnou odpovědnost za své činy, ať už jedná o svádění ctihodných stařenek (té nejmladší bylo šedesát let) nebo politický atentát.

V obci samotné zůstává jako oblíbený domácí mazlíček, nikoliv jako její rovnoprávná jednotka. Tomu také odpovídá způsob života, který pro sebe Dalberg zvolil, čili život v koupelnách. Koupelna představuje v tomto případě symbol všeho, co Palisandr znamená. V koupelně (ať už cestovní, vězeňské, pro hosty atd.) nejen přijímá většinu svých návštěv, ale i tráví v podstatě veškerý volný čas. Aby ale nebylo Dalbergovo snížení na úroveň domácího pudla tak bolestivé, jsou všechny jeho koupelny téměř neskutečně luxusní a (především vany) vyrobené na míru podle Dalbergova přání.

Sokolov podle nejlepších postmodernistických tradic dává prostor mnoha dalším dílům, a to nejen těm nejdůležitějším z ruského i západní prostředí – aluze na  Solženicyna, Sorokina, Woolfovou. Dalberg na mnoha místech dokonce cituje i sám sebe. Zákonitě se musí objevit otázka po smyslu tohoto až grafomanského způsobu psaní. Pro Dalberga, který není sám vlastně ničím, neobjeví se v žádné rodinné historii ani kronice, je to vlastně náhražka, jediný způsob, jak zůstat přítomen i po své smrti ( jeho titulatura je nejvyšší strážce času, ten se ale ani tak nedá zastavit), jak být tvůrcem své budoucí minulosti.

Pro čtenáře může být chvílemi poněkud obtížné sledovat všechny vrstvy vyprávění najednou, ale nakonec bude odměněn. Ne snad, že by se na konci skrývala nečekaná pointa – životopisec všechny zásadní body prozradí už v úvodu a sám Dalberg také vše prozradí během několika málo stran, ale jazyk i způsob výstavby celého románu poskytne čtenáři tak slastnou katarzi ze samotného čtení.