Close

Vice výsledků

Generic selectors
Přesná shoda
Vyhledat v názvu
Vyhledat v anotaci
Post Type Selectors
product
Filtrovat dle žánru
Ohlasy médií

Snyder, Timothy: Krvavé země

Lidové noviny | 23. listopadu 2013 | Orientace | strana: V/25 | Jiří Peňás

Vražedná vlna za vlnou

Čtrnáct milionů lidi, o něco méně obyvatel, než mělo Československo. Tolik lidí bylo zabito, zastřeleno při masových exekucích, umořeno hlady, utýráno zimou či zadušeno plynem během dvanácti let (1933-1945) v prostoru, který americký historik Timothy Snyder nazval „krvavou zemí".

Země, v nichž žili, se rozprostírají na území, kde dnes leží východní část Polska, Bělorusko, Ukrajina, baltské země, části Ruska. Východní Evropa, země nějakým způsobem nešťastná, tragická, vždy spíš chudá, neturistická v tom běžném slova smyslu. Dnes jsou to státy skoro monoetnické, v Polsku žijí Poláci, na Ukrajině Ukrajinci, v Litvě Litevci… Před tou katastrofou tomu tak nebylo.

Povrchní pohled může říct, že tam skoro nic zvláštního není, jen lesy, roviny, močály, nekonečné pláně. Orvané vesnice, sem tam chudá města, jedno jako druhé… Dobrovolně tam jezdí jen romantik a melancholik. Jako by to tak bylo přirozené a odjakživa. Před osmdesáti lety to však byly země podivuhodné etnické pestrosti a složitosti, národy v nich žily ve stavu sice napjaté, ale v mnohém i produktivní provázanosti a tvořivosti. Bída a zaostalost tam existovaly v magickém koloritu s duchovním bohatstvím a ostrovy prosperity: tento již zaniklý stav zůstal navždy zachycen v úžasných prózách Isaaca Bashevise Singera či na obrazech Marka Chagalla… Mnozí obyvatelé byli přirozeně bilingvní či trilingvní a schopni přecházet z jedné kultury do druhé. V typickém východoevropském městě na začátku století žilo i deset národností, na jedné ulici mohl být kostel katolický, pravoslavný, evangelický či nějaký jiný, o kousek dál stála synagoga, někde se vyskytla mešita.

Topografie teroru

Kniha Timothyho Snydera Krvavé země (Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin) je dva roky po americkém vydání světovým bestsellerem historické literatury, píše se o ní jako o „nejdůležitější historické práci mnoha let". Je čtivá a zároveň strašlivá, je strhující a člověk se v ní doslova brodí krví. Je zdrženlivá ve výrazu a emocích, ale přitom plná soucitu a rozhořčení, na něž má i historik právo, vždyť k čemu by bylo psát o těch mrtvých bez rozhořčení a soucitu? Je to kniha velmi striktního řazení faktů a přehledného popisu událostí a kauzalit a zároveň napsaná jako dobrý román – román o strašných věcech, které se však skutečně staly.

V rytmických vlnách se v líčení vrací základní motiv knihy: výčet vraždění civilního obyvatelstva. Stále znovu a znovu údaje a čísla: tři a půl milionu sovětských občanů, především Ukrajinců, vyhladověno sovětským režimem ze velkého hladomoru, tři sta tisíc sovětských občanů, především Ukrajinců, Rusů a Poláků, povražděno sovětským režimem za velkého teroru, dvě stě tisíc Poláků povražděno Sověty a Němci v letech 1939 až 1941, čtyři miliony Ukrajinců, Bělorusů a Rusů vyhladověny a zabity Němci v letech 1941 až 1945, pět a půl milionu Židů (polských a sovětských občanů) zastřeleno nebo zplynováno Němci v letech 1941-1945, sedm set tisíc civilistů, převážně Bělorusů a Poláků, zabito Němci v letech 1941-1944.

A pak ještě dohra: dvanáct milionů Němců přišlo o domovy vyhnáním, sedm set tisíc z nich zahynulo, dva miliony Němců byly po válce deportovány Sověty nebo Poláky, dvanáct milionů Ukrajinců, Poláků a Bělorusů bylo deportováno během války Němci i Sověty, sto padesát tisíc Poláků, 250 tisíc Ukrajinců, 300 tisíc Kavkazanů, obyvatel Krymu, Moldavska a baltských států přitom zahynulo -„ jen" sto tisíc jich zahynulo v otevřeném boji proti Sovětům.

A tak dál. V nekonečných přívalech. Země rdoušené ze dvou stran, země prosáklé krví. Země, jejichž historie je přitom přehlížena a jakoby ve stínu historií těch mocnějších a „přitažlivějších". Jejich neštěstí spočívalo v tom, že byly nárazníkem mezi stalinským sovětským Ruskem a hitlerovským Německem, dvěma vražednými a zločineckými systémy.

Srovnáme-li stalinský režim s nacistickým, těžko se dobereme k závěru, který z nich byl hroznější. To, že oba systémy stanuly po několika letech zuřivě proti sobě a Sovětský svaz se právem urputně bránil, na zločinnosti stalinského režimu nic nezměnilo. Ten stalinský se dopouštěl větších zločinů v době míru, ten hitlerovský za války, kterou agresivně začal a posedle vedl až do samého konce.

Úmysly nacistů, píše Snyder, nebyly odlišné, lišily se jen v tom, že místo vnitřní kolonizace stalinské hodlali uskutečnit kolonizaci vnější. Jejich úmyslem bylo proměnit východní Evropu ve vyhlazený prostor, připravený pro mohutnou zemědělskou kolonii. Heinrich Himmler, ta nejtemnější postava mezi nacistickými pohlaváry, byl původně zemědělský inženýr, který léta snil ó nekonečných farmách s teutonskými správci, kteří velí slovanským podlidem, jejichž existence se smrskla na základní vegetování. To byl vážně míněný plán a důvod útoku na Sovětský svaz: kolonizovat jeho kolonizovatelné části, Slovany vyhladovět, zotročit, vyhnat. Část krvavých zemí se překrývala s plánovanou německou provincií, která měla obilím a masem ze vzorně spravovaných latifundií zásobovat a živit světovládný německý národ. Zcela měl být tento prostor ovšem zbaven Židů. To se téměř podařilo.


Úmrtnost 50 procent

Podobný, ale ne zcela totožný úděl byl připraven pro Slovany. Němci předpokládali, že v prvním roce po vítězství zahyne hladem padesát milionů slovanských podlidí. To se nepodařilo. Sovětský svaz nebyl překvapivě poražen, a Hitler proto musel v průběhu války plány redukovat a upravit: potřeboval otrockou pracovní sílu a nakonec, byť s velkou nechutí, připustil, že nechá ozbrojit válečné zajatce, kterých bylo na milion – předtím je nechal zmírat za strašných podmínek jak mouchy v zajateckých táborech. Úmrtnost sovětských zajatců byla padesátiprocentní, západní vojáci přežili německé zajetí v devadesáti devíti procentech. Stalin se k německým zajatcům nechoval lépe, ale hrozně se choval především ke svým.

Válku Sovětský svaz za cenu strašlivých obětí vyhrál. Přežil, ale ve vraždění chtěl nejspíš pokračovat. Snyder věnuje poslední výkladovou kapitolu finální fázi etnického vyhlazování, nyní již poválečnému stalinskému antisemitismu, byť ten zůstal spíš už jen v náběhu – pár stovek vražd, několik rozjezdů pro monstrprocesy.

Po válce se stalo však něco jiného, v důsledku též bolestného. Snyder to výstižně charakterizuje takto: „Stalinský antisemitismus v Moskvě, v Praze a ve Varšavě připravil o život jen málo lidí, nicméně zamlžil minulost Evropy." Holokaust se stal nepohodlným. Komplikoval obraz Slovanů jako největších (ba jediných) obětí německé, potažmo západní agrese, která opět měla ohrožovat klidný život převážně slovanské populace. Utrpení Židů za války narušovalo schéma slovanské nevinnosti a pokrokovosti. Ve stalinské ideologii, na niž pozdější realita Sovětského svazu navázala, byly nacistická agrese a její brutalita namířeny proti pokrokovému komunistickému řádu, jehož nositelé byli především Rusové. Vyvražďování Židů, prováděné Němci systematicky a s důkladností a jež nebralo ohled na taktiku a válečný efekt, se do tohoto schématu nehodilo. Po roztržce Sovětského svazu se Státem Izrael, který našel spojence ve Spojených státech, se antisemitismus stal více méně trvalou výbavou sovětské ideologie, kterou převzali bez větších úprav i jeho satelity.

Žádná „dobrá válka"

O druhé světové válce (a holokaustu) vyšla v poslední době řada výborných knih, které byly přeloženy do češtiny. Je možné číst vynikající historiky, kteří navíc skvěle píší: Norman Davies, lan Kershaw, Andrew Roberts, k dispozici jsou výborné monografie z edice nakladatelství Argo. O sovětských gulazích je k mání výborná kniha Anně Applebaumové. Témata, jimiž se zabývá Snyder, se s mnoha těmito pracemi překrývají a doplňují. Těžko říct, co zcela nového Snyder přináší. Ve věcech faktů možná nic zásadního, všechno, nebo skoro všechno se jaksi ví, nic není v otevřeném světě již tabu. Možná jen v Bělorusku, jehož obyvatelstvo přitom bylo nejtýranější ze všech, neboť ze všech krvavých zemí setrvalo v centru krvavého období nejdéle. Stojí vůbec za úvahu, zda současný stav této země není důsledkem strašlivých ztrát, kterými tato země prošla.

Co je nové na té knize, je její komplexnost v pohledu na „geografii lidských obětí". Pro větší část krvavých zemí, přesněji pro část sovětskou, nezačalo utrpení počátkem druhé světové války. Té „dobré války", jak jí říkají v Británii, neboť Britové skutečně vedli válku v „dobré věci", v zájmu humanity a demokracie proti jednoznačnému zlu. V krvavých zemích taková útěcha neplatí: utrpení a bída tam byly přítomny jaksi vždy, byť po bolševickém převratu nabraly vražedný rozměr. Nepřicházely též z jediného směru a mohly nabírat různých forem. Snyder začíná svou knihu ukrajinským hladomorem, který byl ovšem důsledkem pokračujícího utahování stalinského šroubu: „vzedmutí oceánu", jak označil Sta-lin úkol vybudovat v zaostalé zemi socialismus. Výsledkem byl nejhorší hladomor v evropských dějinách (při irském hladomoru zemřelo více než půl milionu lidí). Na Ukrajině se vše přitom dělo v čase relativního klidu a pokračující plánované industrializace země, která byla vydávána za úspěch, ba za alternativu krizí zasaženého Západu. Příčinou hladomoru nebyla neúroda či nějaký fatální zásah shůry (jako v Irsku), nýbrž politické rozhodnutí donutit obyvatelstvo rozsáhlých úrodných území změnit po staletí navyklý způsob života: de facto znásilnění vlastní země.

Hladomor, který na Ukrajině vyvrcholil na jaře roku 1933, kdy byl svět uhranut nástupem Hitlera, a při němž zahynuly 3,3 miliony lidí, nikdy nenabyl v civilizovaném světě povahy nezpochybnitelné události. Sovětský režim a jeho sympatizanti zaujali postoj, jako by právě on, stalinský režim, a Stalin sám byli obětí, zatímco ukrajinští rolníci, kteří se odmítli podvolit rozumné kolektivizaci a tím přispět k budování šťastné společnosti, byli agresoři.

Ukrajina se stala tou nejhnětenější a nejkrutěji rozdíranou částí krvavých zemí. Její sovětská část byla od začátku 30. let obětí stalinského systému krutovlády, který pokračoval za velkého teroru koncem 30. let. Část, která patřila k Polsku, byla napadena Sovětským svazem po paktu Molotov-Ribbentrop, který na necelé dva roky narýsoval hranice. Obě části si však byly podobné v teroru, v němž si oba režimy, nacisté a komunisté, rozuměly, byť jejich oběti nebyly zcela totožné: být Židem bylo samozřejmě mnohem nebezpečnější v Generálním gouvernementu než v Sovětském svazu, naopak Polák nebo příslušník buržoazie měl větší šanci přežít pod Němci než pod Sověty. Alespoň teoreticky a na začátku. Neplatilo to zásadně, a navíc se na nejexponovanějších místech, v epicentru krvavých zemí – na západní Ukrajině – poměry během šesti let čtyřikrát změnily. Nezměnil se jen teror.

Mrtví měli svá jména

Pouze polovina z let, jimiž se Snyder zabývá, spadá do let druhé světové války. Dalo by se říct, že se zabývá tématem, na kterém zdánlivě již není co nového vyzkoumat, neboť není látky moderní historie či lidské historie vůbec, která by byla důkladněji analyzována a zmapována než druhá světová válka a speciálně holokaust, jenž se v největší míře uskutečnil právě na území krvavých zemí. Paradoxně však ne ten „holokaust", jenž je v běžném západním vnímání spojován s plynovými komorami v Osvětimi. Auschwitz-Birkenau sice místopisně patří do krvavých zemí, ale na samý jeho geografický okraj, vlastně už do „civilizované" Evropy. Osvětimské plynové komory se pro Židy otevřely až na samém konci konečného řešení: většina evropských Židů byla už v té době povražděna.

Většina evropských Židů byli východní Židé a žili v krvavých zemích. Židé však nebyli zdaleka jediní a už vůbec nebyli první, kdo v krvavých zemích hynuli po tisících, po statisících. Jejich utrpení je ve Snyderově knize nikoli potlačeno, nýbrž plasticky vloženo do utrpení ostatních. Vyvražďování Židů je ovšem od začátku války, tedy od napadení Polska, její centrální osou a nemůže to být ani jinak. Tento obrovský zločin je však dán do souvislostí s jinými obrovskými zločiny, aniž by byl relativizován.

Topografie teroru a přesná aritmetika obětí, které Snyder ve své knize vykonal, mají smysl i po sedmdesáti letech od jejich smrti. Je to smysl zcela konkrétní: mrtví vždy sloužili živým k ospravedlňování jejich nároků, které mohly v krajním, ale nikoli výjimečném případě vést k dalším mrtvým. Mrtví z krvavých zemí měli jména, nějakou tvář, nějaký osud, představy o životě. Byly to ženy, děti a staří lidé, zdraví muži měli více šancí přežít. Tito lidé nebyli zabiti v boji a většinou se nebránili. Ale i tak byli zabiti úmyslně a plánovaně. Za smrt každého byl někdo odpovědný. Nedrtil je žádný abstraktní systém, ale zrůdná představa konkrétních lidí, že smrt těchto „zbytečných" tvorů přinese jakýsi užitek, vyřeší se tím nějaký problém, dosáhne se nějakého cíle.

Stejně jako kdekoli jinde, i v krvavých zemích jako první, Stalinem i Hitlerem, byly vybíjeny elity, první umírali ti nejčestnější a nejlepší: umění přežít se nekryje, ba je často ve střetu s etikou a mravností. Tak to bylo za hladomoru na Ukrajině: „Slušní umírali jako první. Umírali ti, kteří nechtěli krást a nechtěli se ani prostituovat. Umírali ti, kdo darovali jídlo druhým. Umírali ti, kdo nehodlali jíst mrtvoly, a ti, kdo nemínili zabít bližního. Rodiče, kteří se odmítli uchýlit ke kanibalismu, umírali ještě před svými dětmi. Ukrajina byla v té době plná sirotků."

 

Přidat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *