Snyder, Timothy: Krvavé země

Respekt | 48/2013 | Kultura | strana 60 | Erik Siegl

Geografie krvavých zemí

Podoba mé práce neodráží politickou geografii říší, nýbrž geografii lidských obětí,“ píše v knize Krvavé země americký historik Timothy Snyder. Vystihuje tím nezvyklou perspektivu, kterou zvolil pro svůj průzkum – o hrůzách, které způsobil Stalinův a Hitlerův režim v letech 1932 až 1945, vypráví jako o jednom společném fenoménu. Zaměřuje se na území mezi Poznaní a Smolenskem, tedy na současné Polsko, Pobaltí, Ukrajinu, Bělorusko a část západního Ruska. Právě tady leží ony „krvavé země“, jejichž obyvatelé zažili ne jednu, ale dvojí či trojí okupaci a katastrofu, které se prolínaly. Zemřelo během nich 14 milionů civilistů, což je dle Snydera jen konzervativní odhad, který nezahrnuje civilní oběti válečných operací.

Nejdůležitější přitom je, že v knize Krvavé země tito mrtví nezůstávají skryti ve statistikách a pachatelé zase příliš schováni za clonou zvrácené ideologie a logiky totalitarismu. Americký historik totiž kombinuje to, co historickým pracím často schází – širokoúhlý záběr odborníka a lidskou perspektivu jednotlivce semletého dějinami, jak ji nalezneme ve výjimečně silných memoárech o holocaustu od Richarda Glazara, Rudolfa Vrby nebo v gulagové literatuře.

„Nacistický a sovětský režim proměňoval lidi v čísla, z nichž část můžeme pouze odhadovat a část velmi přesně rekonstruovat,“ píše v závěru své knihy Snyder. „Jako humanisté musíme oněm číslům vrátit lidský rozměr. Pokud to nedokážeme, znamená to, že Hitler a Stalin zformovali nejen náš svět, ale i naši lidskost.“ Když proto například mluví o 780 863 obětech Treblinky, není to pro něj jen číslo. „Ta trojka na konci může znamenat Tamaru a Ittu Willenbergovy, jejichž šatstvo se k sobě tulilo, zatímco sestry se už dusily v plynové komoře, a Ruth Dorfmannovou, která před odchodem do plynu plakala společně s holičem, který ji před smrtí stříhal.“

Třetí říše plná Slovanů
Ze Snyderova bádání jasně vyplývá, jak se nacistická i stalinistická moc vzájemně překrývaly a ovlivňovaly. Oba režimy legitimizovaly své zločinné metody odkazem na rozpínavost svého protivníka a jeho skutečných či domnělých podporovatelů. Přitom společně usilovaly o ovládnutí stejného území: byly spojenci při dělení Polska a prováděly zde také velmi podobnou politiku – fyzicky likvidovaly desetitisíce příslušníků polských elit (popravy, koncentrační tábory, Katyň) a hromadně přesidlovaly etnicky, respektive politicky málo loajální obyvatelstvo.

„Společným cílem Hitlera i Stalina bylo zbavit polskou společnost elity a vyrobit z ní poddajnou masu, jíž by se dalo panovat, ne vládnout… Příslušníci NKVD dovedli svou práci do logického extrému: aby zjistili, na koho se mají zaměřit, hledali v polské encyklopedii,“ píše Snyder.

Prolínání stalinismu s nacismem dokládá i na tragickém osudu tisíců Židů, kteří utekli před německou okupací do Sověty anektované zóny, a následně byli deportováni do gulagů – nechtěli se kvůli právu na návrat do svých domovů přihlásit o sovětské občanství a vzdát se toho polského.
Pokud pak v „krvavých zemích“ někdo s nacisty kolaboroval, často to souviselo s neblahou zkušeností se stalinským komunismem a naopak tolerance zločinů páchaných sovětským režimem plynula mimo jiné z jeho legitimity vítěze nad nacismem.

Kniha tedy rozšiřuje náš místy statický a ustálený pohled na působení obou totalit. Snyder mistrně využívá přístup blízký tzv. variantní historii – na základě pečlivé práce s archivy a dobovými dokumenty naznačuje i realistické alternativní scénáře vývoje „co kdyby“, s cílem hledat zdůvodnění, proč jejich aktéři nakonec jednali právě tím způsobem, „jak jej známe“, který ale nebyl jediný možný a logický. Například „konečné řešení“ židovské otázky v Evropě podle něj nebylo realizováno původně zamýšleným vystěhováním Židů na Sibiř kvůli neúspěchu blitzkriegu proti SSSR v říjnu 1941. A jak dále dokládá, holocaust ve skutečně masovém měřítku začal už o několik měsíců dříve, v červnu 1941 na východ od linie Molotov-Ribbentrop, a to kulkami jednotek SS, pořádkové policie a jejich místních pomocníků (donedávna sovětských občanů). Ti všichni zabili přinejmenším tolik Židů jako jiní vrazi cyklonem B. Teprve po těchto nelidských jatkách byl holocaust dokonán v táborech smrti, jako byly Treblinka či Osvětim-Březinka.

Brutalitě nacistů a wehrmachtu ovšem neunikli ani sovětští váleční zajatci. V důsledku brutálních metod, většinou vyhladověním, jich zahynuly na tři miliony. Jejich likvidace byla součástí tzv. hladového plánu, který cíleně zahubil část obyvatelstva na Východě, jež třetí říše považovala za „nepotřebné škůdce“. S prodlužující se válkou a vyčerpaností se však pro Německo zvyšovala cena otrocké pracovní síly v Říši i mimo ni, což plošné vyvražďování sovětských válečných zajatců omezilo. V Bělorusku tak byly při plošných represích v roce 1943 popravovány ženy a děti a jejich muži a otcové byli posíláni ke kopání zákopů či do Říše. Hitlerova rasová utopie a expanze pak paradoxně z Německa učinila etnicky nejslovanštější zemi po SSSR.

Z perspektivy obětí
Přes pochmurnost a faktografickou hutnost je Snyderova kniha osvěžující svým přemýšlivým pohledem na tak domněle známé dějiny. Neboří sice historické mýty, ale ukazuje, že konkrétní působení obou krvavých režimů nebylo nevyhnutelným důsledkem jejich totalitární genetické informace, nýbrž souběhu historických faktorů a rozhodnutí konkrétních lidí. Snyderův přístup se sice setkal s občasnou výtkou, že svou koncepcí údajně klade na roveň zločiny nacismu a stalinismu. Z perspektivy obětí, jež v knize autenticky a často promlouvají, však toto vážení skutečně nedává valný smysl.

Kromě plynových komor používaly oba režimy stejné metody zabíjení a mnoho obětí bylo výsledkem jejich vzájemného působení. Ať už byly zavražděny kulkou do týla, otráveny plynem nebo zabity vyhladověním během kolektivizace, v obleženém Leningradě či v zajateckém táboře. Sovětský systém byl jen vražednější v čase míru, a nacistický naopak v čase války.

Při četbě tak zřetelně vyvstane, jak rozdílná historie – přes všechny její společné rysy – dělí Čechy a Slováky od mnohem tragičtějšího osudu našich sousedů v Polsku či obyvatel pobaltských zemí. Nemluvě o Bělorusku a Ukrajině, která kromě nacistického běsnění a holocaustu zažila i velký hladomor (1932–1933) s více než třemi miliony obětí, následný teror NKVD, masové deportace do gulagů či další represe po osvobození Rudou armádou. Lze proto jen doufat, že tato kniha se brzy dočká dalších překladů a pozornosti především v bývalých „krvavých zemích“ na východ od nás.