Pehe, Jiří: Tři tváře anděla

Tvar | 2.4.2009 strana: 3 | autor: Pavel Janoušek

Pokaždé, když na titulu prózy narazím na jméno osobnosti povědomé odjinud než z literatury, bývám ostražitý: „Už i ty, Brute, žiješ v domnění, že není nic jednoduššího než popsáním příslušného počtu stránek dobýt Parnas?“ Není proto divu, že stejně ostražitě jsem přistupoval také ke knize známého poradce a politologa. Nicméně po přečtení knihy Tři tváře anděla mohu s klidem prohlásit: Jiří Pehe je spisovatel. A to dokonce spisovatel v onom tradičním čili prepostmoderním duchu – spisovatel, který napsal tlustý, „velký“ román hodný látkové záložky.
Osu knihy tvoří osudy jedné rozvětvené česko-německo-židovské rodiny, vyprávěné prostřednictvím trojice vzpomínkových textů, jež „napsali“ příslušníci tří po sobě jdoucích generací. „Nejstarší vrstvu“ románu utváří nikdy nedoručený dopis, který v roce 1935 napsal šťastný otec Josef Brehm své matce a v němž jí vylíčil své životní osudy poté, co se jej v raném dětství coby nemanželského dítěte zřekla a svěřila jeho výchovu privátní škole. Čtenář Tří tváří anděla je vtažen do atmosféry přelomu 19. a 20. století a může sledovat trampoty dětství a dospívání tak, jak je prožívá opuštěný senzitivní chlapec, i jeho následný vzestup, jenž mu přinese jeho hudební talent a laskavost hodných lidí, kteří jej rozpoznají. Zdá se, že má nastartováno na hvězdnou dráhu houslisty, avšak do hry vstoupí světová válka a jedno nedomyšlené „galantní dobrodružství“, které běh hrdinova života obrací, čímž do děje vstupuje válečné dění na východní frontě, život československých legií a jejich ruská anabáze, ale i další četné příběhy, včetně pogromů na Židy či hrdinova krátkého, tragicky ukončeného manželství, z něhož se zrodil syn: pozdější agent KGB, který ještě později emigruje do USA. Na konci války je pak Brehme nešťastně zraněn do ruky, čímž přichází o možnost pokračovat v kariéře houslisty, takže se po návratu do Československa stává četníkem. Štěstí a idylu nachází v manželství a v dětech, k nimž mají záhy přibýt dvojčata.
Z prostřední části knihy, z části „napsané“ v roce 1968, těsně před smrtí, Brehmovou dcerou Hanou, se ovšem čtenář dovídá o tragickém zakončení této idyly: Brehmova žena při porodu umírá a on sám z žalu spáchá sebevraždu. Dvojčata skončí bůhvíkde a dcera Hana a syn Arno jsou vychováváni židovskými prarodiči. Spolu s nimi se za války skrývají před transportem, a když jsou objeveni, před smrtí je zachrání náhoda: z gestapáka, který rozhoduje o jejich životě, se vyklube nevlastní a do té doby neznámý bratr jejich otce; tento nevlastní strýc se rozhodne svěřit je na výchovu do německých rodin. Prostřednictvím Hanina vyprávění tak autor vykresluje válečnou situaci obyvatel Sudet, ale i první poválečné roky v americké okupační zóně Německa. Český původ však Hanu táhne zpět do Čech: po repatriaci zde potkává svou životní lásku a manžela, který je však záhy jako příslušník západního odboje zatčen, odsouzen a ve vězení posléze umírá. Ona sama pak v důsledku prožitých traumat psychicky onemocní, což posléze vede i k její sebevraždě.
O její smrti nám ovšem vypráví až třetí vypravěč, jímž je její syn Alexandr-Sašenka: posrpnový emigrant, který se v USA vypracoval až na uznávaného politologa a odborníka na východní blok. Autor zde naplno popouští uzdu své profesi a zároveň rekonstruuje rozmanité epizody hrdinova milostného a manželského života. Stále větší funkci v příběhu přitom dostává motiv, jenž se doposud mohl zdát vedlejším, totiž motiv anděla Ariela, ten se oběma jeho předkům zjevoval v rozhodujících okamžicích a jako jakési připomenutí vyššího, snad Božího řádu, pravdy a moci vedl jejich kroky. Tak je tomu i v případě Alexandra, kterého Ariel osloví ve velmi atraktivním, příchylném a sexuálně schopném ženském těle a eroticky jej velmi zaujme. Díky autorově schopnosti fabulovat podivuhodné kauzality Ariel Alexandra dokonce posléze postaví před klíčové rozhodnutí, tvořící pointu a otevřený konec knihy: Má se vrátit do Prahy a navázat na vztahy, které si tam již dříve vytvořil, anebo v pravou chvíli vstoupit do budovy newyorských dvojčat?
Omlouvám se, že jsem neodolal pokušení a převyprávěl alespoň části děje, jejž tu autor splétal. Jedině tak ale mohu prezentovat bohatost atrakcí, které tu jsou na čtenáře nastraženy a které dávají poměrně plastický obraz osudů jedné rodiny, ale i kontextu dvacátého století a všech zvěrstev a nesmyslů, jimiž „velké“ dějiny nečekaně a krutě zasahovaly do životů obyčejných lidí. Na Pehovu počest musím navíc konstatovat, že toto vše je vyprávěno funkčním způsobem, který dokonce – což nebývá u nás dnes zvykem – zčásti diferencuje mezi jednotlivými mluvčími, jejich jazykem a myšlením. Výsledkem je čtenářsky působivý román, který odkazuje do časů, kdy úkolem spisovatelů bývalo psát zajímavé příběhy, nikoli psát a přemýšlet o psaní. Výsledek tak umožňuje čtenáři po několik večerů spoluprožívat osudy oblíbených postav a sledovat, jak se vyvíjejí, rozlévají, ale také prostupují a střetávají jejich zapeklité životy. Je tu vše, co čtenářovo srdce žádá: láska, smrt, dobro, zlo, trapné náhody i důmyslné úvahy a meditace. Problematika nacionální, německá a židovská i tak oblíbené české sebemrskačství.
Žánru románu pro širší okruh čtenářů ostatně odpovídá i to, že dějiny dvacátého století, jež tu tvoří pozadí lidských činů, autor konstruuje způsobem poněkud konvenčním, či přesněji nekonvenčním ve vztahu k tomu, co je u nás v posledních letech publicistickým standardem. Jiří Pehe nehledá bizarnosti a výjimky, nýbrž historickou rovinu svého vyprávění pojímá jako jakousi učebnici, z níž se čtenář vždy včas a v přístupné interpretaci dozví to podstatné o té které době. Má přitom i jistý historický a vypravěčský nadhled, jenž mu umožňuje abstrahovat od detailů, které do logiky vyprávění nezapadají – proč například zatěžovat čtenáře tím, že se v Rusku píše azbukou, která nemá „h“, takže se tam těžko může někdo jmenovat Brehme, což se nepochybně projeví i při zpětné transkripci.
Závěrem: Oč méně Pehův román vyhovuje literárnímu hávu dnešní postmoderny, o to více se nabízí k převedení do formy atraktivního televizního kostýmového seriálu o mnoha dílech, jenž by začínal v Praze na sklonku Rakousko-Uherska a přes rozmanité epizody odehrávající se v mnoha zemích světa vrcholil pohledem na New York těsně před příletem sebevražedných letadel, které 11. září 2001 změnily svět.