Close

Vice výsledků

Generic selectors
Přesná shoda
Vyhledat v názvu
Vyhledat v anotaci
Post Type Selectors
product
Filtrovat dle žánru
Ohlasy médií

Pehe, Jiří: Tři tváře anděla

Tvar | 2.4.2009 strana: 3 | autor: Pavel Janoušek

Pokaždé, když na titulu prózy narazím na jméno osobnosti povědomé odjinud než z literatury, bývám ostražitý: „Už i ty, Brute, žiješ v domnění, že není nic jednoduššího než popsáním příslušného počtu stránek dobýt Parnas?“ Není proto divu, že stejně ostražitě jsem přistupoval také ke knize známého poradce a politologa. Nicméně po přečtení knihy Tři tváře anděla mohu s klidem prohlásit: Jiří Pehe je spisovatel. A to dokonce spisovatel v onom tradičním čili prepostmoderním duchu – spisovatel, který napsal tlustý, „velký“ román hodný látkové záložky.
Osu knihy tvoří osudy jedné rozvětvené česko-německo-židovské rodiny, vyprávěné prostřednictvím trojice vzpomínkových textů, jež „napsali“ příslušníci tří po sobě jdoucích generací. „Nejstarší vrstvu“ románu utváří nikdy nedoručený dopis, který v roce 1935 napsal šťastný otec Josef Brehm své matce a v němž jí vylíčil své životní osudy poté, co se jej v raném dětství coby nemanželského dítěte zřekla a svěřila jeho výchovu privátní škole. Čtenář Tří tváří anděla je vtažen do atmosféry přelomu 19. a 20. století a může sledovat trampoty dětství a dospívání tak, jak je prožívá opuštěný senzitivní chlapec, i jeho následný vzestup, jenž mu přinese jeho hudební talent a laskavost hodných lidí, kteří jej rozpoznají. Zdá se, že má nastartováno na hvězdnou dráhu houslisty, avšak do hry vstoupí světová válka a jedno nedomyšlené „galantní dobrodružství“, které běh hrdinova života obrací, čímž do děje vstupuje válečné dění na východní frontě, život československých legií a jejich ruská anabáze, ale i další četné příběhy, včetně pogromů na Židy či hrdinova krátkého, tragicky ukončeného manželství, z něhož se zrodil syn: pozdější agent KGB, který ještě později emigruje do USA. Na konci války je pak Brehme nešťastně zraněn do ruky, čímž přichází o možnost pokračovat v kariéře houslisty, takže se po návratu do Československa stává četníkem. Štěstí a idylu nachází v manželství a v dětech, k nimž mají záhy přibýt dvojčata.
Z prostřední části knihy, z části „napsané“ v roce 1968, těsně před smrtí, Brehmovou dcerou Hanou, se ovšem čtenář dovídá o tragickém zakončení této idyly: Brehmova žena při porodu umírá a on sám z žalu spáchá sebevraždu. Dvojčata skončí bůhvíkde a dcera Hana a syn Arno jsou vychováváni židovskými prarodiči. Spolu s nimi se za války skrývají před transportem, a když jsou objeveni, před smrtí je zachrání náhoda: z gestapáka, který rozhoduje o jejich životě, se vyklube nevlastní a do té doby neznámý bratr jejich otce; tento nevlastní strýc se rozhodne svěřit je na výchovu do německých rodin. Prostřednictvím Hanina vyprávění tak autor vykresluje válečnou situaci obyvatel Sudet, ale i první poválečné roky v americké okupační zóně Německa. Český původ však Hanu táhne zpět do Čech: po repatriaci zde potkává svou životní lásku a manžela, který je však záhy jako příslušník západního odboje zatčen, odsouzen a ve vězení posléze umírá. Ona sama pak v důsledku prožitých traumat psychicky onemocní, což posléze vede i k její sebevraždě.
O její smrti nám ovšem vypráví až třetí vypravěč, jímž je její syn Alexandr-Sašenka: posrpnový emigrant, který se v USA vypracoval až na uznávaného politologa a odborníka na východní blok. Autor zde naplno popouští uzdu své profesi a zároveň rekonstruuje rozmanité epizody hrdinova milostného a manželského života. Stále větší funkci v příběhu přitom dostává motiv, jenž se doposud mohl zdát vedlejším, totiž motiv anděla Ariela, ten se oběma jeho předkům zjevoval v rozhodujících okamžicích a jako jakési připomenutí vyššího, snad Božího řádu, pravdy a moci vedl jejich kroky. Tak je tomu i v případě Alexandra, kterého Ariel osloví ve velmi atraktivním, příchylném a sexuálně schopném ženském těle a eroticky jej velmi zaujme. Díky autorově schopnosti fabulovat podivuhodné kauzality Ariel Alexandra dokonce posléze postaví před klíčové rozhodnutí, tvořící pointu a otevřený konec knihy: Má se vrátit do Prahy a navázat na vztahy, které si tam již dříve vytvořil, anebo v pravou chvíli vstoupit do budovy newyorských dvojčat?
Omlouvám se, že jsem neodolal pokušení a převyprávěl alespoň části děje, jejž tu autor splétal. Jedině tak ale mohu prezentovat bohatost atrakcí, které tu jsou na čtenáře nastraženy a které dávají poměrně plastický obraz osudů jedné rodiny, ale i kontextu dvacátého století a všech zvěrstev a nesmyslů, jimiž „velké“ dějiny nečekaně a krutě zasahovaly do životů obyčejných lidí. Na Pehovu počest musím navíc konstatovat, že toto vše je vyprávěno funkčním způsobem, který dokonce – což nebývá u nás dnes zvykem – zčásti diferencuje mezi jednotlivými mluvčími, jejich jazykem a myšlením. Výsledkem je čtenářsky působivý román, který odkazuje do časů, kdy úkolem spisovatelů bývalo psát zajímavé příběhy, nikoli psát a přemýšlet o psaní. Výsledek tak umožňuje čtenáři po několik večerů spoluprožívat osudy oblíbených postav a sledovat, jak se vyvíjejí, rozlévají, ale také prostupují a střetávají jejich zapeklité životy. Je tu vše, co čtenářovo srdce žádá: láska, smrt, dobro, zlo, trapné náhody i důmyslné úvahy a meditace. Problematika nacionální, německá a židovská i tak oblíbené české sebemrskačství.
Žánru románu pro širší okruh čtenářů ostatně odpovídá i to, že dějiny dvacátého století, jež tu tvoří pozadí lidských činů, autor konstruuje způsobem poněkud konvenčním, či přesněji nekonvenčním ve vztahu k tomu, co je u nás v posledních letech publicistickým standardem. Jiří Pehe nehledá bizarnosti a výjimky, nýbrž historickou rovinu svého vyprávění pojímá jako jakousi učebnici, z níž se čtenář vždy včas a v přístupné interpretaci dozví to podstatné o té které době. Má přitom i jistý historický a vypravěčský nadhled, jenž mu umožňuje abstrahovat od detailů, které do logiky vyprávění nezapadají – proč například zatěžovat čtenáře tím, že se v Rusku píše azbukou, která nemá „h“, takže se tam těžko může někdo jmenovat Brehme, což se nepochybně projeví i při zpětné transkripci.
Závěrem: Oč méně Pehův román vyhovuje literárnímu hávu dnešní postmoderny, o to více se nabízí k převedení do formy atraktivního televizního kostýmového seriálu o mnoha dílech, jenž by začínal v Praze na sklonku Rakousko-Uherska a přes rozmanité epizody odehrávající se v mnoha zemích světa vrcholil pohledem na New York těsně před příletem sebevražedných letadel, které 11. září 2001 změnily svět.

Přidat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *