Lukeš, Igor: Československo nad propastí

MF DNES | 24.2.2014 | Alena Slezáková

Na dva a půl milionu lidí se 24. února 1948 v poledne zúčastnilo hodinově generální stávky. Dopolední pokus národněsocialistických studentů zorganizovat pochod Prahou byl neúspěšný. Ve Washingtonu prohlásil americký ministr zahraničí George Marshall, že hrozící převzetí moci komunisty v Praze na mezinárodní situaci nic nezmění, protože Československo stejně už od počátku poválečného období sledovalo sovětskou linii.
O den později si na tribuně Klement Gottwald vymění pokrývku hlavy s Vladimírem Clementisem, jehož později nechá popravit, a pronese proslulá slova: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky… Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“
Marshallův citát i název tohoto textu jsem převzala z knihy česko-amerického historika Igora Lukeše Československo nad propastí. Nese podtitul Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945–1948 a její český překlad právě vydalo nakladatelství Prostor. Autor v úvodu upozorňuje, že ji psal pro americké čtenáře – s nadějí, že bude vydána i v Praze.
Stalo se. Naštěstí, protože Lukešova kniha by měla patřit k povinné četbě, což se přirozeně nestane, tak ji alespoň doporučuju. A to přesto, že některé pasáže mohou českému čtenáři vyrazit dech, třeba označení Jana Masaryka za chronického zbabělce. Autorův odsudek si vysloužil tím, že se nepřidal k demisi dvanácti národněsocialistických, demokratických a lidoveckých ministrů. Život mu to nezachránilo; o příčině jeho smrti Lukeš nespekuluje, jen si klade otázku, zda by vždy elegantní a svého vzhledu dbalý muž vyskočil z okna v pyžamu. A je trpké číst si o předních národněsocialistických politicích, kteří v době vrcholící únorové krize odjeli na lyžařské závody.
Ale Lukeš rozhodně nešetří ani Američany, kteří z jeho pohledu postupovali v Československu v prvních poválečných letech až neuvěřitelně amatérsky. Zejména to platí o osobě velvyslance Lawrence Steinhardta, jehož nezdolně optimistické zprávy zasílané do Států musely vyvolávat dojem, že se v Praze nic neděje. Pokud tedy ambasador v Praze právě byl – Lukeš se vůbec netají nechutí k muži sice vysoce inteligentnímu, ale až příliš často dávajícímu přednost soukromým zájmům před diplomatickým posláním.
Na základě stovek prostudovaných archivních dokumentů i osobních rozhovorů hledá Lukeš vysvětlení základního problému: proč Československo spadlo tak snadno komunistům do klína. Vlastně je neznáme dodnes. Jistě, komunisté získali v prvních poválečných volbách v roce 1946 čtyřicet procent hlasů (na Slovensku však zvítězila Demokratická strana), ale prezidentem Benešem počínaje kdekdo kalkuloval s tím, že volby plánované na jaro 1948 přinesou jejich oslabení o pět až deset procent. Pokud se i v tom Beneš nemýlil stejně jako ve své víře ve Stalinovy dobré úmysly. Autor upozorňuje i na „mýtus Jalty“ – názor, že nás při tehdejším setkání Američané víceméně Sovětům pustili. Ten mýtus byl mnohokrát vyvrácen, ale přežívá dodnes.
Československo v únoru 1948 spadlo do propasti na více než čtyři desetiletí. Máme se při pohledu do historie bát, že demokracie nikdy nedokáže čelit hrubé síle?