Lipovetsky, Gilles: Éra prázdnoty

Tvar | 30.4.2009 strana: 10 | autor: František Both-Plzenecký

Francouzský esejista a sociální myslitel Gilles Lipovetsky (1944) v předmluvě ke knize Éra prázdnoty, které dal podtitul Úvahy o současném individualismu (poprvé vyšla roku 1983 ve francouzském nakladatelství Gallimard), popisuje personalistický proces lidského chování: absolutní odklon od minulosti, poněkud kritický pohled na postmoderní společnost, tendence svůdnosti ve všech projevech současného života, sexvůdnost, hédonismus a veškeré druhy narcismu. Druhotně pak mluví o zhumorňování reklamy, módy, pornografického sexu a vůbec všeho, co „patří“ k životu. Klíčová slova, jichž nejčastěji užívá: proces personalizace, psychologizace, individualizace, neofeminismus, neonarcismus, hédonismus, svůdnost, sexualita v postmoderním světě – a jejich vzájemné (někdy dost krkolomné) kombinace. „Naše doba,“ píše Lipovetsky, „se dokázala zbavit revoluční eschatologie jedině tím, že dopustila permanentní revoluci každodenního života i samotného člověka. Prožíváme tedy druhou individualistickou revoluci, jež se vyznačuje dalším rozšiřováním soukromého prostoru, rozrušováním sociálních identit, odklonem od ideologií i politiky a stále se zrychlující destabilizací osobnosti. (…) Proces personalizace se ukazuje při komparativním a historickém pohledu a určuje hlavní vývojovou linii, pocit čehosi nového, onen typ společenského uspořádání a řízení, jimiž se vymaňujeme z řádu disciplinovaně revolučních konvencí, který panoval až do padesátých let. Smysl personalizace tkví v zásadním rozchodu s počáteční fází moderních společností, společností disciplinovaně demokratických, univerzálně rigoristických, ideologicky donucovacích. (…) V negativním smyslu vede proces personalizace k zániku socializace založené na disciplíně. V pozitivním smyslu vede ke vzniku pružné společnosti založené na informacích a stimulování potřeb, na sexu a ohledu k »lidským faktorům«, na kultu přirozenosti, srdečnosti a humoru. (…) Jde o proces personalizace v pravém slova smyslu, neboť podobný sklon ke zlidštění, k rozrůznění, k psychologizaci podmínek socializace nyní projevují i společenské instituce. (…) Proces personalizace se objevil ve světě založeném na disciplíně, takže končící moderní věk se vyznačoval skloubením dvou protichůdných logik. Byly jím stále zjevněji zasahovány nejrůznější sféry společenského života a zároveň nastával odklon od procesu založeného na disciplíně, což nás vede k tomu, že mluvíme o postmoderní společnosti, tedy o společnosti, která zevšeobecňuje jednu z původně menšinových tendencí modernosti. Výraz »postmoderní společnost« vyjadřuje historický zvrat cílů a způsobů socializace, odehrávající se nyní ve jménu otevřených a pluralitních pravidel. Vyjadřuje skutečnost, že hédonistický a personalizovaný individualismus je nyní oprávněný a již nenaráží na odpor. Vyjadřuje to, že skončila éra revolucí, skandálů i futuristických nadějí, neodmyslitelných od modernismu. Postmoderní společnost je společnost, kde panuje masová lhostejnost, kde převládá pocit neustálého omílání a přešlapování na místě, kde osobní nezávislost je samozřejmostí, kde je nové přijímáno jako staré, kde inovace jsou něčím zcela všedním a kde se už budoucnost nespojuje s nevyhnutelným pokrokem. (…) Hlavní moderní osy – revoluce, disciplína, světskost a avantgarda – byly opuštěny ve prospěch hédonistické personalizace. (…) Postmoderní společnost nemá žádné idoly ani žádná tabu, nevidí sama sebe nijak oslavně, nemá žádný historický projekt, jenž by ji mobilizoval. Zmocňuje se nás prázdnota, která však v sobě nemá nic tragického ani apokalyptického.“
Filozof Jean de Courberive (1889-1963), autor Obhajoby mlčení, vepsal do svého traktátu úvodní větu: „Tento spisek není »Traktátem o Prázdnu«, tím méně »Sumou Mlčení«: je pouze docela skromnou galerií pohledů na Mlčení, vzatých z různých hledisek.“ Oproti Lipovetskému však ze svých tezí vyvozuje zcela protichůdné závěry: „Vážná výhrůžka se vznáší nad budoucností lidstva: pomsta hmoty, dusící ducha a pohlcující humanismus. Ubohý Baudelaire tušil toto nebezpečí, které vytváří pro naši dobu hroznou protiváhu k mechanickému pokroku, na nějž jsme pyšni. Na jedné ze slavných stránek svého posmrtného díla Baudelaire zesměšnil mýtus pokroku s prudkostí neuropata. Ale uprostřed těchto urážek září prorocká světla o katastrofě civilizace, která bude způsobena vládou hmoty ve všech jejích podobách.“ Baudelaire se dožil 46 let. Oswald Spengler, který napsal Zánik Západu, se dožil o deset let víc. Oba jasně viděli kdesi v dálce hrozící katastrofu; Lipovetsky o žádné katastrofě nepřemýšlí, pozoruje zúženým pohledem svět kolem sebe a zaznamenává proměnu všeho, co vidí: „Tato proměna se už skutečně projevuje jak ve veřejném, tak soukromém prostoru. S rozmachem psychologické osobnosti začíná slábnout význam veřejné sociability a boje za zjevné známky uznání. Narcismus mírní lidskou džungli tím, že lidé ztrácejí zájem o společenskou hierarchii a vysoké postavení, že se ztrácí touha po tom, aby je ostatní obdivovali a záviděli jim. V mezilidských vztazích došlo k hluboké, byť tiché revoluci: nyní záleží na tom, aby člověk byl naprosto sám sebou, aby se rozvíjel zcela nezávisle na kriteriích ostatních lidí.“
Zvýraznil jsem slova „psychologické osobnosti“, abych upozornil na provázanost košaté mluvy francouzské filozofie: Jean de Courberive píše, že „rozptýlení je klíč psychologický; cožpak jím není vysvětleno částečně libido dominandi?“ Hned nato cituje Clemenceaua: „Pascal, který měl pro všecko dobrý cit, ukazuje nám mocné tohoto světa vyvržené ze sebe samých tím, že vládnou, což je odvrací od soudu vnitřního, a nakonec je zanechává bídnými v jejich pádu proto, že jim nikdo nepřekáží, aby nemyslili sami na sebe. Jak krásná je to rána do vnitřností lidské ubohosti!“
Vývoj, jejž Lipovetsky důkladně rozpitvává, se zabývá důsledky personalistického procesu: „Nastal konec člověka homo politicus, a přichází éra člověka homo psychologicus, lačnícího po vlastním blahobytu a vyšší životní úrovni. (…) Narcis posedlý sám sebou nezahálí, nedřímá a nesní, nýbrž naopak usilovně pracuje na osvobození svého Já, na dosažení autonomie a nezávislosti: jeho nejvyšší metou je nyní zříci se lásky, aby „mohl mít sebe rád natolik, že by ke štěstí nikoho jiného nepotřeboval“, jak zní nový revoluční program J. Rubina.
Svým ostrým viděním budoucnosti se Lipovetsky dobírá pravdy, která nás jednoho dne dohoní: vskutku, jsme čím dál tím víc zamilovanější do „hluku a rytmu“, jenž provází veškeré naše činnosti. „Více hudby, méně slov!“ slyšíme několikrát po sobě každodenní autokratickou výzvu rozhlasu: je třeba zahltit se hudbou na úkor většinou bezobsažného textu, jejž produkují média. Jsme zamilovaní do zlomkovitosti a zároveň do simultaneity dění, zrodivší postmodernismus, což je jen vznešené slovo pro stylovou libovolnost, rozbití forem a zničení všemožných tabu. Zdá se, že lidé, šířící kolem sebe odtabuizování sexu až za hranici dobrého vkusu a negaci jakéhokoli náboženství, zbavují nás všeho, co nás kdy morálně ohraničovalo. Totální globalizace rodí totalitní, vyprázdněné a smyslu zbavené „žití pro chvíli“, náhražkovitý život, jenž je považován za žádoucí, ničím neomezovaný a absolutně svobodný, tj. absolutně zbytečný, protože přestává sám u sebe a nemíří mimo sebe jinak než egoisticky.
„Jak nazvat onu skrytou vlnu, tak typickou pro naši dobu, díky níž se všude místo donucování objevuje komunikace, místo zákazu rozkoš, místo anonymity věcí na míru, místo zvěcnění lidských vztahů odpovědnost, která všude nastoluje atmosféru blízkosti, rytmu a péče vymaněné z evidenční kartotéky zákona?“ ptá se Lipovetsky v první kapitole svých esejů a odpovídá: „Hudba a informace po čtyřiadvacet hodin denně, laskavý organizátor, linka důvěry. Dokonce i policie se snaží polidštit svou tvář, otevírá dveře policejních stanic veřejnosti a podává jim různá vysvětlení. Armáda se zase věnuje úkolům civilních služeb. (…) Postindustriální společnost byla definována jako společnost služeb, ale ještě přesněji je to společnost samoobslužná, která od základu rozprášila dřívější rastr disciplíny, a to nikoli silou revoluce, nýbrž zářnou mocí svůdnosti. (…) Veškerý život dnešních společností se řídí novou taktikou, která nahradila převahu výrobních vztahů apoteózou vztahů založených na svůdnosti.“
Johann Huizinga svého času vtipně poznamenal: „Život se stal příliš lehkým. Zdá se, že mravní nohy nejsou dosti silné, aby unesly tento blahobyt.“ Když hledal vhodný způsob, jak „mravní nohy“ posílit, připadl na řešení: „Není lepší prostředek, jak děti odnaučovat myšlení, než udržovat je ve stavu chlapectví a nadto pravděpodobně rychle je důkladně začít nudit. Barbarství může jíti ruku v ruce s vysokou technickou dokonalostí…“ Něco podobného postřehl i Lipovetsky, ale přenesl to i na věkem dospělé: „Díky humornosti zní všechno »mladě« a svěže, závažnost a těžkopádnost smyslu mizí; humornost je pro poselství tím, čím je pro tělo »linie« a »forma«. Stejně jako v systému vyžadujícím neustálou pohyblivost a pohotovost začíná být »zakázána« obéznost, vytrácejí se i okázalé projevy, které jsou neslučitelné s požadavkem operativnosti a rychlosti naší doby.“
Aspekt legračnosti našel i v jiných oblastech: „Móda je struktura humoristická, nikoli estetická, a to proto, že v ní všechno – jak nové, tak staré – nabývá nevyhnutelně určitého koeficientu »legračnosti«, a to v závislosti na jejím procesu neustálé a cyklické inovace. Není novinky, která by nevypadala frivolně, zvláštně a zábavně; není »retro«, jež by nevzbuzovalo úsměv. Stejně jako reklama ani móda nic neříká, je prázdnou strukturou, takže by bylo mylné v ní vidět moderní podobu mýtu. Příkazem módy není vyprávět nebo umožňovat snění, nýbrž měnit, měnit jen pro pouhou změnu, a móda existuje jedině prostřednictvím tohoto neustálého procesu deklasování forem. (…) Hybnou silou módy je opravdu změna, ale spíše jen v jejích formách než v obsahu: móda sice inovuje, ale především změnu paroduje, karikuje inovaci rytmem svých změn, zrychlováním svých cyklů, směšováním novoty s propagováním chvilkových novinek, předstíráním, že každou sezónu přichází s něčím zásadně novým.“
V televizi vidíme stále nové, vybrané svůdné typy hlasatelek a komentátorek dění na celém světě, o nichž netušíme, kde se tu náhle vzaly; ale sotva se seznámíme s jejich jmény, už se – až na výjimky – opět ztrácejí z hladkých ploch obrazovek, které nám nepřestávají opakovat, že nyní díky technickému pokroku uvidíme vše nově, lépe, barevněji a poutavěji…, aniž by se připomnělo, že to nijak nepřispěje ke kvalitě sdělovaného.
Lipovetsky tento proces komentuje: „Personalizace znamená i to, že «postav z prvních stránek novin» je stále víc a střídají se stále rychleji, takže se nikdo nemůže povyšovat na nadlidský idol a na výjimečný vzhled. (…) A tak máme stále více «hvězd», na něž zaměřujeme stále méně emocí; personalizace vede ke lhostejnosti vůči idolům, lidé se pro ně nakrátko nadchnou a vzápětí je přestanou bavit. Doba nepřeje obdivování druhého, nýbrž spíše seberealizaci, o čemž svým způsobem a v různé míře svědčí ekologické hnutí, feminismus, psychologicky zaměřená kultura, uvolněná výchova dětí, »praktická« móda či časově omezená práce na částečný úvazek.“
Nejzajímavější postřeh, který Lipovetsky vyslovuje, se netýká toho, co říkají ústa, která mohou říkat pravdu nebo lhát, ale co samo tělo sděluje a jak na ně jeho majitelé nově reagují: „Zaměníme-li tělo a vědomí, promlouvá-li tělo podobně jako podvědomí, je třeba je milovat a naslouchat mu, je třeba, aby se vyjadřovalo, aby komunikovalo, a z tohoto pramení snaha znovu objevit své tělo zevnitř i posedlé hledání vlastní přirozenosti, tedy sám narcismus, činitel zpsychologizování těla, nástroj dobývání subjektivity těla všemi dnešními výrazovými, relaxačními i koncentračními technikami. (…) Tělo se stává někým, koho je třeba respektovat a hýčkat na slunci. Jiným příznakem této emancipace je jerk. U rocku nebo twistu totiž tělo ještě podléhalo určitým pravidlům, zatímco při tancování jerku veškerá omezení předepsanými figurami mizí. Tělo se má jen vyjadřovat a podobně jako podvědomí se stát zvláštním jazykem.“
Jean de Courberive zná ještě „kult hmoty pod dvojí podobou: svalů a rychlosti; kult ulice a kult »co nejméně být doma«.“ Lipovetsky zaznamenal nový jev, který v průběhu více než padesáti let znamená přelomový skok v myšlení lidí: „(…) události postihla stejná ztráta zájmu jako místa a obydlí. Od druhé světové války se každý rok stěhuje každý pátý obyvatel Spojených států někam jinam. Čtyřicet milionů Američanů tak mění místo pobytu: ani rodný kraj, «domov», neunikl vlně lhostejnosti.“ Tento jev se netýká pouze Spojených států, platí to o Američanech, kteří jako první na světě zkusili – z touhy po svém starém domově v Evropě, anebo po neznámém světě – globální migraci. Svět se dal do pohybu. Jedni migrují za hranice »své země« kvůli lepšímu výdělku a životnímu standardu, druzí proto, že je zklamala společnost v místě, kde byli do včera doma. Snad také pro nové erotické zkušenosti s někým, kdo žije podle jiných zvyklostí, spoután pouty jiného náboženství, v jiném představovém světě.
Nakonec se Lipovetsky zmíní o tématu nejzásadnějším, a to pomocí obměněné Marxovy věty: „Dnešní představivostí obchází strašidlo impotence.“ Lipovetsky cituje knihu The Culture of Narcissism od C. Lasche: „Jde samozřejmě o mužskou impotenci, které podle posledních zpráv přibývá následkem strachu z žen a jejich sexuálního osvobození. Muž proto k ženě cítí bezmeznou nenávist, jak dokládá zacházení s ženami v dnešních filmech plných znásilnění. V ženě prý zase feminismus budí nenávist k muži, vydávanému za nepřítele a utlačovatele. Na muže se kladou stále větší požadavky, kterým nedokáže vyhovět, a tak se nenávist a výčitky šíří stále dál. Naše doba se prý vyznačuje sexuálním válčením.“
Problém, naznačený Laschem, se Lipovetsky pokouší obejít: „Nikoli válku pohlaví, nýbrž konec pohlavnosti a jejích zakódovaných protikladů. (…) Místo dvou poměrně sourodých skupin odlišného pohlaví se nyní vyskytují stále neurčitější jedinci, doposud nepravděpodobné kombinace aktivity a pasivity, tisíce hybridních stvoření nepociťujících silnější příslušnost ke své skupině. (…) Ženská svůdnost, tajemná nebo hysterická, ustupuje okouzlení vlastní osobou, které je společné mužům i ženám, okouzlení naprosto transsexuálnímu, mimo veškeré rozdělení nebo atributy pohlaví. (…) Mužství a ženství se mísí, ztrácejí svou někdejší vyhraněnost; homosexualita, která je nyní masová, se už nepovažuje za zvrácenost, nyní jsou přípustné téměř všechny typy sexuality a tvoří nebývalé kombinace; chování starších lidí se stále více podobá chování mládeže, v několika desetiletích se překvapivě rychle recyklovali a přizpůsobili kultu mládí, psychologizaci, permisivní výchově, rozvodům, volnosti v oblékání, nezahaleným ňadrům, hrám, sportům, hédonické etice.“
Jakýmsi přívěskem jsou Lipovetského exkurzy do světa umění a do problematiky náboženství a mystiky (ta však nemá se světem nic společného).
„Nejpodivnější v této celoplanetární době je to, co nazývám «návratem k posvátnosti»: úspěch orientálních moudrostí a náboženství (zen, taoismus, buddhismus), rozličných esoterismů a evropských tradic (kabala, pýthagoreismus, teozofie, alchymie), intenzivní studium Talmudu a Tóry v ješivách, rostoucí počet sekt. (…) Proces personalizace způsobil, že lidé se od oblasti posvátna odklonili víc než kdy předtím. (…) Navíc je procesem personalizace zasaženo i samo náboženství: lidé jsou věřící, ale jaksi podle vlastního výběru: v nějaké dogma věří a jiné zavrhují, míchají evangelia s koránem, s buddhismem nebo se zen-buddhismem -i duchovnost přešla do kaleidoskopického věku supermarketů a samoobsluh. (…) Nový mysticismus – vycházející z potřeby najít opět sám sebe nebo ze snahy sám sebe jako objekt zrušit, z nadšení pro mezilidské vztahy nebo pro osobní meditaci, z krajní tolerance a křehkosti, díky nimž je člověk ochoten přivolit k těm nejdrastičtějším požadavkům – přispívá k tomu, že (bez ohledu na případný vztah k absolutnu) se ze smyslu a z pravdy stává personifikovaná obměňovatelná hračka a nastupuje psychologizující narcismus.“
Tady s autorem nemohu souhlasit: je až příliš ponořen do svých „klíčových slov“, která jsem vyjmenoval hned v úvodu, než aby byl schopen a ochoten připustit jiné náhledy a názory, než sám představuje. Kniha Éra prázdnoty je až puntičkářsky důkladná ve všem, co by dokázalo autorovi dodat argumenty pro jím předkládané závěry: přináší mnoho cenných postřehů (hlavně pro Francouze) z „běžného života“, má pravdu v tom, že místo „historických ideálů se lidé starají o své vzdělání a o diplomy, baží po odpovědnosti v zaměstnání a po osobním rozvoji, požadují čisté životní prostředí“. Tady Lipovetského přeruším: nemluví o lidech vůbec, ale jen o střední a hlavně o „elitářské“ vrstvě, které jsou prozatím menšinové. A dám opět slovo autorovi: „Nenucený,
laxistický a hravý neonarcismus, soustředěný jen na »psychologickou« seberealizaci se sice už tolik nenosí, rozhodně se ovšem nerozplynul, pouze se recykloval a nebývalým způsobem s morálkou, prací, rodinou a celým planetárním světem.“
Nakonec jsem z jeho knihy nabyl dojmu, že autor sedí v jedoucím vlaku a popisuje všechno, co vidí z okna, a to co nejpodrobněji, nejobjektivněji a „nejkorektněji“, aniž by ho napadlo uvažovat o tom, kam vlak jede, kdo ho řídí, zda se nemůže poškodit, vykolejit, do něčeho narazit – či něco zvenčí narazit do něho. Nedohlédá kterýmkoli jiným směrem za obzor než tím, jímž se pohybuje. Ostatně: stačila současná „hospodářská krize“ a už se projevují veškeré staré praktiky, dříve opovržlivě zavrhované: protekcionismus, zákulisní jednání europoslanců o získání výhod, zvažování, jak přečkat období krize; na jedné straně roste nacionalismus, extremisté útočí zprava i zleva, narůstá xenofobie, na druhé straně se probouzí větší zájem o politiku, o nešťastníky v Africe, Indii, o Araby v Gaze, o obyvatele ostrovů, kteří naléhavě potřebují pomoc; narůstá sociální solidarita bohatých států, které by ve vlastním zájmu měly poskytnout něco ze svých zisků oněm nešťastníkům, aby přestali utíkat ze svých domovů do Evropy a do Ameriky.
Johann Huizinga, který zažil éru první světové hospodářské krize, stručně poznamenává: „Teprve nedávno zobecněly nálady plynoucí z obav před hrozícím zánikem a rychle pokračující zkázou kultury. U většiny lidí připravila půdu pro takové myšlenky teprve hospodářská krize, kterou pociťují na těle (lidé jsou už většinou právě citlivější na těle než na duchu).“
Co na to Gilles Lipovetsky? „Obětavost není nikde uznávána a zaujatost pro Ego, pro blahobyt a pro zdraví sílí; srdce se všude snoubí s šestákovými radovánkami, hodnoty s vlastním zájmem, dobrota s miniaturizovanou spoluúčastí, starost o budoucnost s pánovitými tužbami přítomnosti. Bez ohledu na to, že etika byla opět vzata na milost, kultura obětí zanikla, přestali jsme uznávat povinnost žít pro něco jiného než sami pro sebe. Radikální narcismus a hédonismus sice přešlapují na místě, ale probíhající kulturní zvrat neznamená žádný zásadní odklon od individualistického vývoje. I když Narcis dnes pase po odpovědnosti a dobročinnosti podle vlastního výběru, zůstává Narcisem, symbolickou postavou naší sebestředné doby. Nápor druhé individualistické revoluce stojí na samém počátku.“