Laqueur, Walter: Putin a putinismus

Tvar | 3. 11. 2009 | rubrika: Nad knihou | strana: 18 | autor: Svatava Antošová

Nechceme hrát druhé housle

Jaké politické síly jsou v současném Rusku na vzestupu? Jaký je jeho vztah k jiným rozhodujícím politickým silám ve světě? A jak se mu daří, či naopak nedaří naplňovat svou představu o eurasijské koncepci? Na tyto tři základní otázky hledá odpovědi historik Walter Laqueur ve své knize Putin a putinismus (Prostor, 2016) s podtitulem Rusko a perspektivy jeho soužití se západem, která vyšla v českém překladu Petrušky Šustrové a s doslovem Jefima Fištejna pouhý rok (sic!) po vydání anglického originálu v newyorském nakladatelství St. Martin’s Press.
 
Nabízejí se však i jiné otázky: Je současná záplava knih o Putinovi důsledkem poptávky po nich, nebo se jedná naopak o cílenou propagandu putinismu? Jakou možnost má běžný čtenář rozpoznat informaci od dezinformace? A co nebo kdo je zárukou serióznosti a věrohodnosti těchto publikací? Jistě, v případě W. Lacquera je to renomé světově uznávaného historika, nicméně i v jeho objemné knize najdeme slabá místa; třeba ta, kde u převzatých vyjádření neuvádí, kdo je vyslovil, ale odbyde to ve stylu „jedna paní povídala…“ Tři příklady za všechny: na str. 116 se opírá o tvrzení dvou vysokých církevních hodnostářů (jedno se týká bránění zájmů církve v dumě, druhé ovládnutí církve početnou homosexuální lobby), aniž je jmenuje; na str. 179 cituje obsáhlou pasáž z dopisu z roku 1949, který napsal jakýsi přední skladatel populární hudby a adoroval v něm Stalina – a opět, Lacquer se vyhne uvedení jeho jména; a do třetice – na str. 239 popisuje, jak posilovali ruští nacionalisté poté, co se stala Gorbačovova glasnosť oficiální politikou, a podpoří svou analýzu vágním vyjádřením: „Jak si tehdy všiml jeden spisovatel, připomínala tehdejší atmosféra první časy nacistického hnutí v Mnichově.“ Možná bere ohledy na některé dosud žijící aktéry, ale pak by bylo vhodné připojit do poznámky pod čarou alespoň nějaké vysvětlení. Bez něj mohou tyto pasáže působit jako smyšlené, a tudíž bez jakékoliv vypovídací hodnoty.

Ale pojďme k tomu, co je na knize zajímavé. Autorovým cílem bylo popsat, analyzovat a zhodnotit novou „ruskou ideu“, která se narodila jakožto náhražka komunistické doktríny. Tato idea ovšem nespadla z čistého nebe, ale byla vypreparována z myšlenkových a politických proudů jak minulých staletí, tak z minulosti nedávné, postsovětské; aby nově utvářená idea dokázala přesvědčit a získat stoupence, musela někde mít své kořeny a vycházet z nějakých tradic, byť upravených a přizpůsobených současným potřebám. Nic se nehodilo „do krámu“ tolik jako pravoslaví, ovšem pravoslaví úzce provázané s politickou mocí – žádná odluka církve od státu. Jak Vladimir Putin, tak patriarcha Kirill svorně napadají bezbožný Západ za to, že se odklonil od svých křesťanských hodnot, a nabádají Rusko, aby se tomuto vlivu bránilo, protože jinak upadne do stejného chaosu. Nicméně – s pouhým náboženstvím by politická moc nevystačila, je potřeba opřít se i o něco světského, co v současném Rusku rezonuje.
 
Síly na vzestupu
 
S koncem sovětské éry a následnou divokou privatizací (převzetí státního majetku za hubičku) „šli nahoru“ oligarchové (Berezovskij, Chodorkovskij, Abramovič a další). Jejich příběh však skončil poté, co jim nestačilo bohatnout, ale chtěli i vládnout. Za Jelcina jim to ještě procházelo, ale po vstupu Putina do vysoké politiky, kterého do ní de facto sami vytáhli, když ho přemluvili, aby na premiérském postu nahradil Jevgenije Primakova, se karty obrátily; oligarchové si totiž mysleli, že Putin bude stejně snadno manipulovatelný jako alkoholem zdevastovaná troska Jelcin. Spletli se. Po prvním otevřeném střetu (kauza ponorky Kursk, kde zahynulo všech 118 námořníků, za což oligarchové činili odpovědným právě Putina) vyrazil Putin do protiútoku a z někdejších spojenců se stali úhlavní nepřátelé. Důsledkem bylo, že vrchu nabyli tzv. silovici čili lidé, kteří se rekrutovali z řad KGB (nyní FSB, dříve Čeka a NKVD), z kteréžto líhně byl právě iVladimir Putin. „Podíl dřívějších příslušníků KGB v Putinově vnitřním okruhu se odhaduje asi na třetinu a v nejvyšších vrstvách je patrně vyšší. Jsou to samozřejmě odhady, protože příslušnost k ‚orgánům‘ donedávna nebyla vhodným tématem pro veřejnou debatu. Stýkali se však společensky i pracovně a byli naočkováni vědomím, že představují pravou elitu, meč a štít režimu. Čekisté byli jedinou čestnou a spolehlivou vlasteneckou silou, jediní, komu se dalo bezvýhradně důvěřovat,“ píše Laqueur. Z jejich „vlastenectví“ lze možná odvodit, proč mají v současném Rusku zelenou extrémně pravicové (v ruských konturách „nacionálně bolševické“) skupiny, které se také zaštiťují láskou k národu. Jinými slovy: nejvyšší místa pro ně mají pochopení. Dokladem toho je například působení jedné z vůdčích osobností těchto uskupení Alexandra Geljeviče Dugina v Putinově mocenském táboře. Laqueur zdůrazňuje, že nejdůležitější složkou ideologie, která je nyní umoci (putinismus) je právě „nacionalismus provázený protizápadním postojem“. Samotný putinismus lze odvodit od dokumentu z roku 1999, jejž si Putin nechal vypracovat jako jakousi platformu pro svou volební kampaň a který začíná slovy, že „Rusko prochází největší krizí ve svých dějinách a že je nezbytné zapojit všechny zdroje, politické, ekonomické i morální, aby se země sjednotila a dokázala ji překonat. Země potřebuje pocítit nové poslání, novou ruskou ideu. Tato nová ruská idea má být založena na státní politice, gosudarstvennosti, a na solidaritě.“
 
Vztah Ruska ke světu
 
Výše zmíněný „nacionalismus provázený protizápadním postojem“ je právě to, co v současném Rusku nejvíc rezonuje. Z tohoto postoje jsou však vyňaty síly evropské krajní pravice, s nimiž se Rusko naopak sbližuje. Jako jakési ruské „trojské koně“ v EU zmiňuje autor francouzskou Národní frontu, které Rusko poskytlo půjčku na volební kampaň, dále orbánovské Maďarsko a také Bulharsko v letech 2013–14 v čele s proruskou vládou Plamena Orešarského (kuriózní koalice levice a krajní pravice). Inu, nacionalisté všech zemí, spojme se! Máme přece společné nepřátele: jsou jimi USA, NATO a jednotná Evropa. Na tomto místě Laqueur – obrazně řečeno – kroutí hlavou nad evropskou levicí, zejména nad komunisty, kteří stále vnímají Rusko jako baštu socialismu a pokroku lidstva a nejsou schopni si přiznat, k jak velkému posunu směrem doprava v této zemi došlo. „Zdálo by se, že od třídního boje je daleko k solidarismu, od historického materialismu k idealistické filosofii, od militantního ateismu k pravoslavné církvi, od proletářského internacionalismu k tuhému nacionalismu a šovinismu. Jak je však vidět na Rusku, není takový přechod v žádném případě nemožný a může se odehrát v krátké době,“ varuje Laqueur.

Nacionalisté jsou navíc přesvědčeni, že Rusko nemůže existovat jinak než opět jako impérium. Z tohoto přesvědčení vyplývají jejich tendence připojit k němu znovu regiony, o které přišlo po rozpadu SSSR. Stejně tak se nemohou smířit s tím, že po rozpadu sovětského impéria se ocitly miliony etnických Rusů mimo svou vlast. Oživovat historické reminiscence je ale nebezpečné – navíc tváří v tvář jinému problému, s kterým si Rusko zatím neví rady; tím problémem je hrozba, že v důsledku své neutěšené demografické situace může přijít o Sibiř a Dálný východ. Jak? Na Sibiř migrují (legálně i nelegálně) tisíce Číňanů, čímž se tato oblast stává stále závislejší na čínských službách, dovozu, zboží a pracovních silách. Dokonce se už začalo mluvit o sibiřském separatistickém hnutí, které donutilo Kreml ke dvěma zásadním ústupkům: první – obyvatelé Sibiře smějí uvádět namísto ruské národnosti sibiřskou, druhý – jmenování zplnomocněnce pro záležitosti Sibiře. Co z toho vyplývá? Že dosavadní ruské soupeření se Západem je zbytečným mrháním silami a snaha o obnovení Ruska v někdejších sovětských hranicích poněkud donkichotská. Proč? Protože bude-li chtít Rusko posílit kdekoli v Asii své postavení, bude o ně muset soupeřit s Čínou. Prognózy však hovoří o tom, že vedle Číny bude hrát Rusko druhé housle a že si na to bude muset zvyknout. „Možná to je nevyhnutelné, možná Rusko potřebuje zkušenost, jaké to je, být slabším partnerem, aby se osvobodilo z představ a předsudků minulého věku,“ dodává Laqueur.
 
Eurasijská koncepce
 
Stejně jako „ruská idea“ ani eurasianismus nespadl z čistého nebe, ale objevil se už ve 20. letech minulého století. Tito raní eurasianisté se obávali poevropštění, ti dnešní mají naopak strach z USA, chtějí za partnera Německo a Eurasie v jejich představách se rozkládá od Dublinu až po Vladivostok. Smělá vize, viďte? Půjdeme-li po jménech jejích protagonistů, dostaneme se znovu k již zmíněnému A. G. Duginovi, který založil Eurasijský svaz mládeže, jenž eurasianismus prosazuje na politické rovině. Není bez zajímavosti, že právě Putina považuje za „pravého eurasijského člověka“ a že mu nabídl, aby vstoupil do vedení jeho „mezinárodního eurasijského hnutí.“ Putin toto pozvání sice odmítl, nicméně Dugina a jeho aktivit si považuje. Ale eurasianismus neobjevil jen Dugin a jemu podobní, kteří získávali politické ostruhy koketováním s fašismem, což se neukázalo jako dobrý nápad, či později s konzervatismem, který je nudil; objevili ho například i staronoví komunisté Vladimira Žirinovského. A čím tak přitahoval? „Byl vlasteneckoautoritářský, protidemokratický a nacionalistický, ale především se výtečně hodil pro nějakou ‚revizionistickou‘ sílu pokoušející se znovu získat ztracená území. Byl protikapitalistický – tj. proti oligarchům –, ale ne zase tak moc. Byl příhodně vágní, aby se mohl přizpůsobit lidem a skupinám s obtížnými názory na politiku a svět,“ vysvětluje Laqueur. Samotný pojem „Eurasie“ měl amá pro mnohé mytologický nádech a stejně jako ve 20. letech eurasianismus sloužil k přijetí Sovětského svazu, aniž člověk musel být nutně stoupencem marxismu-leninismu, může dnes sloužit k přijetí současné ruské politiky. Bude-li Rusko prezentováno jako eurasijská mocnost, mohlo by mu to otevřít dveře k turkickým národům (Turci, Ázerbájdžánci, Čuvaši, Kazaši, Tataři, Kyrgyzové, Turkmeni, Ujgurové, Uzbeci, Baškirové a další) i k Dálnému východu (Čína, Japonsko, Korea, Tchaj-wan, Vietnam, Kambodža, Malajsie, Myanmar, Thajsko, Indonésie a Filipíny). To by si ovšem vyžádalo ustavení platformy široké mezinárodní koalice. Problém Ruska je ale v tom, že by v ní chtělo hrát vedoucí roli – role satelitu Číny nebo kohokoliv jiného je pro něj nemyslitelná. A na těchto ruských ambicích eurasijská koncepce ztroskotává. Alespoň prozatím.

O tom, že eurasianismus stejně jako „ruská idea“ nemají potenciál stát se univerzálním projektem, se zmiňuje i Jefim Fištejn ve svém výtečném doslovu k Laqueurově knize. Na co ale upozorňuje především, je hybridní (vzniklý křížením, smíšený) přístup Putinova režimu k vnitřní i zahraniční politice. Jeho kroky všemi směry nejsou jen nepředvídatelné, ale velmi často i protichůdné. Západ se svou přímočarou logikou se v nich ztrácí a nedokáže z nich odvodit, kam vlastně Kreml směřuje. „Putinovi to skýtá neomezený manévrovací prostor a možnost kdykoli označit jakýkoli směr za jediný správný a kterýkoli výsledek za předem zamýšlený,“ zdůrazňuje Fištejn. V této souvislosti jistě nepřekvapí, že se Kreml stal lídrem antiglobalizačního hnutí. Paradox? Jistě, ale komu to vadí? Komu vadí, že zrovna země s nejvyšší rozvodovostí, s největším počtem potratů a dětí odložených v ústavech, vysokou promořeností obyvatelstva virem HIV a nejnižším věkem dožití se staví do čela bitvy za víru, rodinné hodnoty a čistotu společenské morálky? Jak vidno – antiglobalistům rozhodně ne.