Langerová, Žo: Žila jsem s oddaným komunistou

Respekt | 16. 10. 2017 | rubrika: Kultura – literatura | strana: 73 | autor: Petra Švehlová

Trpká cesta emancipace

Vzpomínky Žo Langerové jsou dalším svědectvím o komunistických procesech v padesátých letech, tentokrát na Slovensku. V pobočném řízení souvisejícím s obviněním Rudolfa Slánského byl její manžel Oskar Langer odsouzen na 22 let za velezradu a špionáž. Své svědectví Langerová vydala poprvé v Londýně v angličtině koncem sedmdesátých let: je velmi živé, otevřené, a navíc je záznamem o myšlenkovém a politickém osvobození autorky.

Žo pocházela z budapešťské měšťanské židovské rodiny, se slovenským levicovým intelektuálem se seznámila ve třicátých letech. Stal se jejím mentorem a v době Hitlerova vzestupu jeho ideje s nadšením přijala. Souznění však dostalo první trhliny už za válečné emigrace ve Spojených státech, kde si Žo svůj prostor dokázala najít lépe než manžel. Po válce byl Langer povolán zpět do Bratislavy, po únoru 1948 v práci pro stranu postupoval nahoru a stal se ředitelem znárodněného podniku. Jeho žena si již v té době všímala, že naplnění levicových snů se ne úplně daří, třeba v podniku zahraničního obchodu, kde pracovala. V manželství procházela fází odcizení – pochybovala o nutnosti obětovat práci pro stranu vše. A postupně ztratila i zbytek iluzí: po zatčení manžela v roce 1951 se i s dcerami stala obětí kruté šikany a veškerou energii musela napřít do přežití rodiny. Způsob, jak se s tím vyrovnávala, se stal cestou její emancipace.

Po téměř deset let manželova trestu vůči němu přesto zachovávala loajalitu. O to prudší deziluzi byl vztah vystaven po Langerově návratu – důležitější než rodinný život byla pro něj politická rehabilitace a se samostatností své ženy se až do své smrti v roce 1963 nedokázal vyrovnat. Proces autorčina osamostatnění pak vyvrcholil po ukončení nadějí pražského jara – pět dní po okupaci opustila i s dcerami Československo a usadila se ve Švédsku. Až zde konečně pocítila, že se jí „týká budoucnost“ a „je živá“.