Kissinger, Henry: Uspořádání světa

Respekt | 22. 8.2016 | rubrika: Kultura | strana: 57 | autor: Martin M. Šimečka

Cynický mírotvorce

Pro politiku i literaturu je skvělé, že Henry Kissinger už jen píše

Počátkem srpna odtajnil Bílý dům dokumenty z konce sedmdesátých let, z nichž plyne, že bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger nebyl jen osobním přítelem argentinského diktátora Jorge Videly, odpovědného za smrt a zmizení desítek tisíc oponentů jeho režimu. Ke zděšení amerických diplomatů a poradců prezidenta Jimmyho Cartera aktivně sabotoval snahy Bílého domu přivést diktátora k rozumu a k dodržování lidských práv.

To je jen jeden z mnoha hříchů, jichž se podle slavného amerického esejisty Christophera Hitchense tento „lhář se skvělou pamětí“ ve své kariéře dopustil. Hitchens napsal o Kissingerovi knihu, v níž ho líčí jako válečného zločince, který uměle prodlužoval válku ve Vietnamu, podporoval či spoluorganizoval masakry a vraždy odpůrců diktatur v Bangladéši, na Východním Timoru, v Chile nebo na Kypru.

Co na tato obvinění říká Kissinger? Brání se knihami, které chrlí v neuvěřitelném tempu už desítky let. Ta nejnovější se jmenuje Uspořádání světa (v originálu World Order) a lze z ní soudit, že své kritiky vnímá jako dotěrné intelektuály, kteří jsou pro světový mír mnohdy nebezpečnější než diktátoři – například proto, že jsou schopni vyvolávat revoluce. A revoluce Kissinger doslova nesnáší, neboť „podnikají útok na nic netušící režim“ a často rozvrátí křehkou rovnováhu na celých kontinentech.

Vládci versus lid

Taková byla i Francouzská revoluce v roce 1789, která podle autora otřásla „mezinárodní rovnováhou“ zaručovanou vestfálským mírem z roku 1648. „Filozofové Francouzské revoluce – stejně jako jejich potomci z řad totalitních hnutí 20. století – kladli mechanismus dějin na roveň s nijak nemodifi kovaným působením lidové vůle,“ píše s neskrývaným odporem Kissinger a jako hlavního viníka vidí Jeana-Jacquesa Rousseaua, protože přiřkl státní suverenitu nikoli jednotlivcům, ale „celým národům“.

Podle autora totiž byla Evropa v 18. století kontinentem bez válek naopak díky jednotlivcům – aristokratům, kteří „reprezentovali jednotnou elitní společnost, jež mluvila společným jazykem (francouzsky) a navštěvovala tytéž salony“. To elita se řídila smlouvami vestfálského míru, který uzavřeli vládcové států vyčerpaných třicetiletou válkou (v níž zahynula skoro čtvrtina populace střední Evropy).

Právě vestfálský mír je pro Kissingera realistickým ideálem světového řádu a vzorem „jemně vybalancovaného mechanismu“, který určuje meze vzájemné rivality států tak, aby zabránil vzniku velké války. A tento mír Francouzská revoluce zničila, protože jejím důsledkem byl nástup Napoleona, který „coby Korsičan bez významnějšího postavení“ odmítl uznat aristokracii za legitimní strážkyni mezinárodní rovnováhy a zahájil „éru totální války“.

Z citátů je zřejmé, jak si Kissinger představuje model pro zachování míru: jako dohodu vůdců mocností a impérií, kteří dohlížejí na to, aby nikdo nenabyl převahy, jež by ohrozila mocenskou rovnováhu. Zda jsou tito vůdcové diktátoři, či prezidenti demokratických států, to je vedlejší. Světový mír je důležitější než osud obyvatel diktatur, i když je jejich vládcové masově zabíjejí. Vedlejší jsou také osudy malých národů, které mají tu smůlu, že je mocnosti chápou jako součást svojí sféry vlivu.

Povinné čtení

Český čtenář coby příslušník malého národa by neměl mít velké sympatie pro Kissingerovo chápání světového řádu, přesto by měl knihu číst. Je totiž brilantním průvodcem světovými dějinami ve zhuštěné a inteligentní formě, jaká se vidí málokdy. Kissinger dokáže popsat historické etapy tak uceleně, že čtenář má pocit, že konečně pochopil jejich význam. Zejména prvních sto stran o Evropě by mělo být povinných pro každého, kdo chce porozumět vývoji na našem kontinentu – a pro české politiky to platí zvláště.

Je pravda, že Kissinger nahlíží na dějiny skrze ona selhání či úspěchy jednotlivců, z nichž mnohé obdivuje nebo jim aspoň s uznáním přičte vysokou inteligenci, strategické myšlení a schopnost manipulace, jež nazývá diplomacií. Osudy miliard bezejmenných jednotlivců ho zajímají jen potud, do jaké míry dokážou být udržováni pod kontrolou vládců, jejichž úkolem je zabránit světové válce. Možná až příliš suverénně také analyzuje povahu velkých národů, jako kdyby je měl prokouknuté skrz naskrz. Například: „Čína dávala po tisíciletí přednost tomu své protivníky okouzlit a zlákat, nikoli je porážet silou zbraní.“ A přesto je to fascinující čtení plné postřehů, které působí objevně: třeba že když v roce 1905 Japonsko ve válce porazilo Rusko, „bylo to v moderní éře poprvé, kdy asijská země porazila západní zemi“.

Autor prochází dějinami jako máslem a bravurně nachází i paralely. Jako například tu, že když dnes USA lavírují mezi spojenectvím s Japonskem a partnerstvím s Čínou, je to stav „srovnatelný s Bismarckovým postavením, když uzavřel spojenectví s Rakouskem a vybalancoval je smlouvou s Ruskem. … Když se od této dvojznačnosti odstoupilo, podnítilo to sérii stále ostřejších konfrontací, jež vyvrcholily první světovou válkou.“

Kissinger právem irituje všechny, kteří dávají přednost lidským právům jednotlivce před právem politiků omezovat je ve jménu „národního zájmu“. Není divu, že jeho oblíbencem je geniální intrikán kardinál Richelieu, půvabná je nicméně autorova schopnost objevit své dávné předchůdce, třeba indického ministra Kautilja, který žil ve 4. století před naším letopočtem a jehož krédo znělo: „Stát je křehká struktura a státník nemá morální právo riskovat, že etické ohledy ohrozí jeho další existenci.“

Je těžké říct, zda politice prospívá, že do ní zasahují tak nesmírně inteligentní a cyničtí lidé, jako je Henry Kissinger. Ale jisté je, že napsáním této knihy prospívá literatuře i poznání světových dějin.