Close

Vice výsledků

Generic selectors
Přesná shoda
Vyhledat v názvu
Vyhledat v anotaci
Post Type Selectors
product
Filtrovat dle žánru
Ohlasy médií

Jachina, Guzel: Zulejka otevírá oči

Lidové noviny | 4. 11. 2017 | rubrika: Orientace | strana: 23 | autor: Petra Procházková

Guzeliny přivřené oči

           
Je to zvláštní kniha – oblíbili si ji v Kremlu i namístech, kde Putinovi nemohou přijít na jméno. Dočkala se už překladu do čtyřiadvaceti jazyků. Její české vydání pod názvem Zulejka otevírá oči přijela do Prahy představit sama autorka – ruská spisovatelka tatarského původu Guzel Jachina.

Byla to příšerná doba. Byly ti už tři roky, jíst jsi chtěl jako dospělý. Prsa jsi mi vysál beze zbytku – kolik jen tam bylo toho řídkého mléka! Pro tebe moc málo. A tak jsi je nepříčetně tiskl, trhal zuby, ještě chci, ještě. Ale už v nich nic nebylo. Dej mi chleba, prosil jsi. Kde bych vzala chleba? Ke konci léta jsme všechnu slámu ze střechy snědli, všechny kobylky v okolí pochytali, a lebeda? To byla pochoutka. Jenže kde tehdy vzít lebedu?

Guzel Jachina ve své prvotině, která otřásla Ruskem jako málokterý jiný román začínajícího autora, popisuje sovětský hladomor, aniž by z něj někoho přímo obviňovala. Aniž by jej uváděla do politickohistorických souvislostí. A aniž by vysvětlovala, proč a kdy hospodáři po celém Rusku přišli o obilí, dobytek i víru v lepší zítřky.

Zůstala jsem s vámi čtyřmi sama. Ty jsi měl alespoň moje mléko, ale ti starší nic. Neopovaž se na to ani pomyslet. Slyšíš! Tisíckrát jsem ti to opakovala, a řeknu ti to po tisící prvé: Já jsem je nezabila. Sami zemřeli. Hladem. Mléko jsem jim nedávala, to je pravda. Všechno, co ve mně bylo, jsem do poslední kapky nechávala pro tebe. Oni zeslábli a tys zesílil. Pak umřeli. Slyšíš, synku! Ne, my je nesnědli. Pohřbili jsme je! A že nemají hroby…?

Na půl straně geniálně popsané zoufalství, které z matek dělá kanibalky pojídající maso vlastních dětí. Brutálně vyobrazená ruská Sofiina volba, kdy se ženy musejí rozhodovat, které ze svých dětí pošlou na smrt a které nechají žít. A zároveň jakési memento: lidé, kteří prožijí takovou hrůzu, kteří se střetnou s tak strašnou koncentrací nespravedlnosti, násilí a krutosti, se sami stávají zlými. Nelítostnými a zákeřnými. Boj o přežití nepřeje humanismu.
 
Dejte pokoj s politikou!
 
Působí křehce, nesměle, až dětsky. Je jí čtyřicet a jen těžko by někdo odhadoval, že je schopna popisovat scény tak drastické a nadupané sexem, až byměly být prohlášeny za mládeži nepřístupné. „Když ti je 35 let, už se musíš rozhodnout, co doopravdy chceš v životě udělat,“ vypráví s úsměvem madony Guzel. „Protože když to neuděláš teď, už se k tomu neodhodláš nikdy. Psala jsem ten román nakonec sedm let. Téma rozkulačování, likvidace rolníků a farmářů mi leželo dlouho v hlavě. I proto, že se týkalo mojí babičky, stejně jako milionů obyvatel Sovětského svazu.“

Skutečně milionů. Šest milionů lidí prošlo stejně jako spisovatelčina babička takzvanými pracovními osadami. Tři miliony z nich byly „kulaky“. Další miliony sovětských občanů pak skončily v gulazích.

Původně Jachina toužila vytvořit filmový scénář, nakonec ale vznikl román. Filmového zpracování se ovšem nakonec také dočká. Práva na něj koupil státní kanál Rossija, který teď podle knihy plánuje natočit osmidílný seriál.

Historie tak, jak ji popisuje mladá Tatarka, totiž víceméně odpovídá dnešnímu oficiálnímu pohledu na stalinismus, bolševismus, deportace celých národů i likvidace celých skupin lidí: bylo to strašné období, ale chyby dělá každý. Represe neměly nacionální podtext a týkaly se Ukrajinců, Tatarů i Rusů stejnou měrou. Obrovské ztráty na životech jsou pak relativizovány slovy Vladimira Putina: represe byly zlo, ale stalinismus přinesl také mnoho dobrého – industrializaci a vítězství ve Velké vlastenecké válce.

Příběh tatarské ženy Zulejky se odehrává ve třicátých letech minulého století a je zachycen klasickou metodou používanouvRusku při psaní velkých historických románů. Řečeno encyklopedickým slovníkem se v osudu malého, obyčejného člověka – v tomto případě drobné, negramotné a odevzdané vesničanky – zrcadlí celá epocha. Tentokrát epocha bolševického budování komunistického zemědělství. Jenže na rozdíl od jiných autorů, kteří se chlubí tím, že dokázali prostým příběhem postihnout politické klima a vyjádřit svůj světonázor, Jachina přesně tohle zatvrzele odmítá.

„Ne… to ne!“ Lekne se, když dostane otázku, zda je její kniha odsouzením komunistické ideologie a pohledem do historie, který se v dnešním Rusku zrovna nenosí. „Víte, já jsem popsala osud, který by se mohl stát kdykoliv a kdekoliv na světě. Není důležité, že se odehrál právě v Sovětském svazu a právě ve třicátých letech. Je to obecné téma,“ usmívá se křehká Guzel Jachina. Nechce za žádnou cenu připustit, že její skvělý román je tvrdou obžalobou sovětského režimu. A že i když v něm není ani slůvko o politice, je vrcholně politický. Příběh, který popsala, se totiž nemohl stát nikde jinde a nikdy jindy než právě za bolševické krutovlády.
 
Kulaci – nepřátelé lidu
 
Krom toho, že sovětský režim v té době miliony lidí doslova vybil, celé národy navíc stěhoval sem a tam, aby je zbavil kořenů. Aby rozerval jejich propojení s půdou, s předky, s vírou i historií. A přesně to zachycuje kniha Zulejka otevřela oči. S jedním rozdílem. Hlavní hrdinku vyhnanství vlastně osvobodilo.

„Zulejka není moje babička, i když z jejího vyprávění jsem velmi čerpala. Ale ona byla v době deportace kulaků sedmileté děvče, Zulejka je třicetiletá žena. Reálné je ovšem místo, kam tatarské ,kulaky‘ bolševici vyvezli, ta trestanecká osada skutečně existovala,“ říká spisovatelka.

Její román je složen z vyprávění pamětníků, memoárů, které vypátrala, z řady historických pramenů a vzpomínek. Vše začíná v lednu roku 1930, kdy se politbyro ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu usneslo O opatřeních umožňujících likvidaci hospodářství kulaků v oblastech plošné kolektivizace. Ještě v listopadu 1918 vůdce bolševické revoluce V. I. Lenin prohlásil: „Pokud kulaka necháme být, pokud nad darmožrouty nezvítězíme, zákonitě se zase vrátí car a kapitalista.“ Na hesla vyvolávající nenávist a vybízející k násilí masy slyšely. Ti, kdo neměli nic – ani majetek, ani schopnosti –, se chopili zbraní, jež jim bolševici rozdali, a vytvořili Rudé hordy. V románu sehrávají zásadní roli – jsou to bandy zločinců, sexuálních maniaků a zakomplexovaných chudáků: Zlí hosté, kteří se na kterémkoliv dvoře cítí jako doma, bez ptaní berou hospodářům poslední zásoby potravin i to nejcennější – pečlivě přebrané a obezřetně uchovávané osivo na příští jaro… V době velkého hladomoru v jedenadvacátém roce začali brát všechno, co bylo k jídlu.

V současných ruských učebnicích dějepisu jsou stalinské represe popisovány buď velmi stroze, nebo jako události nadčasové a nadteritoriální. Přesně tak, jak o nich hovoří a píše Guzel Jachina. Mohly se stát komukoli a kdekoli a je jen náhoda, že se staly její babičce. „Je to kniha o represích, kterých se dopustil stalinský režim na Tatarech?“ ptám se. Guzel Jachina se skoro vyděsí – „Ne! V žádném případě. Represe postihly všechny kulaky, bez ohledu na to, jaké byli národnosti. I Rusové byli likvidováni. Napsala jsem román o tatarské ženě, protože já sama jsem Tatarka. Nepíšu ovšem o útlaku tatarského národa, ale o rozkulačení. Vlastně je to román o ženě, aniž by bylo důležité, jaké je národnosti.“ Pak se spisovatelka zamyslí a pronese: „Je to román o oběti nejvyšší – oběti dítěte. Jak daleko může člověk zajít v trápení, v obětování toho, co je mu drahé? To jsou obecné, celoplanetární otázky, které si kladou lidé bez ohledu na národnost. To je pro mne mnohem důležitější než současná politika, kterou v mém díle mnozí hledají.“
 
Genetická loajalita
 
Guzelina babička vyhnanství přežila a spolu s ostatními se po skončení druhé světové války vrátila v roce 1946 domů. Za těch šestnáct let prošla obrovský kus světa – žena ze zapadlé tatarské vesnice se dostala poprvé v životě do metropole Tatarstánu Kazaně, doKrasnojarsku, metropole Sibiře, a pak ještě dál, do zapadlýchmíst v tajze, kde si sami vyhnanci založili pracovní osadu. „S tou vískou a lidmi, se kterými prožila šestnáct let, ji něco velkého pojilo. Babička zemřela v roce 2010 a po celý život za nimi jezdila. Vyhnanci se vraceli do své osady, jeden druhému navždy zůstali v srdci. Co se tam stalo, že ji to tam po zbytek života táhlo? Některé zážitky vyprávělas milým úsměvem. Tenhle pocit jsem chtěla zachránit a předat čtenářům,“ vysvětluje autorka.

Ještě jedna epizoda je inspirována babiččiným vyprávěním. Vystupuje v ní reálný autor sovětských učebnic matematiky. Muž, který také skončil na Sibiři. V knize učí syna hlavní hrdinky Jusufa počítat. Jedna z největších matematických kapacit SSSR vyučuje v pracovním táboře vyhnance – silná připomínka, že spolu s kulaky bolševici cílevědomě likvidovali také inteligenci. Z pogromů cílených na vzdělané, bohaté a schopné se země nevzpamatovala dodnes. Existují dokonce teorie, podle nichž kvůli vyluxování inteligentních, schopných a odvážných lidí v ruské společnosti geneticky zakořenil loajalismus k moci, poslušnost, uctívání síly a pokora před politickou vrchností. A také touha být veden. „Ne, ne, ne ne, ne. Opravdu ne,“ vrtí hlavou Guzel. „Tohle jsem nechtěla knihou říct. Chtěla jsem jen ukázat, jak i v nepředstavitelně těžkých podmínkách člověk může najít štěstí.“

Zulejka si skutečně v jistém slova smyslu vyhnanstvím polepšila. Jachina totiž asi zcela správně popisuje život kulaků v dosti temných barvách – manžel Zulejky statný Murtaza je v jejím podání tyran. Sprostý a omezený sadista. Jeho matka, se kterou žijí ve společné domácnosti, je srovnatelná snad jen s macechou z Mrazíka. Jen místo toho, aby Zulejku posílala zalévat suchý pařez, nutí ji denně vylévat nočník s fekáliemi. Manžela rudý komisař zastřelí, matku nechá zemřít hlady. Zulejka najde na Sibiři v pracovní osadě nový život a přes všechny těžkosti se osvobodí.
 
Štěstí jako tragédie
 
„Neřekla jsem nic nového o historii Tatarů ani o represích, které se ve třicátých letech minulého století odehrály v SSSR. Všechno všichni víme,“ tvrdí autorka. A trvá na svém: psala o věcech planetárního významu, nikoliv o historii Ruska.

Jenže v té knize je ještě něco, co ji činí alarmujícím apelem tak současným, až z toho mrazí. Je člověk hospodářem svého osudu? Nebo je právě v Rusku řízen neviditelnou rukou mocnáře, rozhodnutími, která učinil někdo tisíce kilometrů vzdálený?Amá smysl se osudu protivit? „Ne, ta kniha je o něčem jiném,“ odporuje Guzel Jachina. „Moje hrdinka za sebou nechává svou minulost. Dokáže se vymanit z jakési historické předurčenosti nikoliv proto, že by se vzepřela, ale proto, že dějiny se pohnuly a ona s nimi. Pro mne je nejdůležitějším poselstvím knihy toto: i velké tragédie mohou zrodit šťastné osudy.“

Kniha se vzácně líbí všem. Obdivovatelům Vladimira Putina i jeho kritikům. Kremelským ideologům i nezávislým vědcům, kteří ostře kritizují zneužívání historie k propagandistickým cílům. Guzel tvrdí, že si politiky nevšímá. Že žije ve své vnitřní svobodě, tvoří a na politiku nebere ohledy.

Podle ní tkví tajemství úspěchu knihy v tom, že se jí podařilo zpřesnit pohled na ruskou společnost. Ta je charakteristická tím, že ji tvoří potomci katů i obětí. Všichni pocházejí z rodin, které byly v historii nějak krutě postiženy nebo samy jiné krutě postihovaly. „Příběh, který vyprávím, ale dokládá, že realita je ještě o něco složitější. Že Rusko není rozděleno jen na tyto dvě skupiny. Ono totiž někdy není jasné, kdo je oběť a kdo kat. Ta hranice je rozmazaná. Mnohokrát se stali obětí systému lidé, kteří mu dlouho sami horlivě sloužili. Jako můj hrdina Danilo. A z obětí se zase někdy stávali kati.“

Nakonec se Guzel přece jen nechá dotlačit k alespoň nějaké odpovědi na otázku, zda může současný ruský spisovatel stát a tvořit úplně mimo politiku: „Na politicky podbarvené otázky odpovídám raději pomocí uměleckých textů. Kdo chce, ten si tam mé odpovědi najde. V Rusku se cítím úplně svobodná. Myslím, že svoboda je spíš vnitřní pocit, který nezávisí na vnějších okolnostech. Můžu psát o vztahu mocných k zanedbatelným lidským stvořením a to je pro mne svoboda.“
 

Přidat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *