Hilbig, Wolfgang: Provizorium

Klubknihomolu.cz | 6. 10. 2014 | Radka Bauerová

Provizorium mezi Východem a Západem

Provizorium Wolfganga Hilbiga k nám přichází po čtrnácti letech od vydání německého originálu Das Provisorium ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2000. Obsah knihy tím nijak neztrácí na své aktuálnosti, neboť se jedná o román líčící život východoněmeckého spisovatele, který v osmdesátých letech dostává několikaměsíční vízum do západního Německa.
Wolfgang Hilbig pochází z Meuselwitz nedaleko Lipska. Vyučil se soustružníkem a až do roku 1978 vykonával různá dělnické povolání, zejména pracoval jako topič. Ve stejném roce byl zatčen a bez obvinění krátce vězněn. Od roku 1979 působil jako spisovatel na volné noze a v polovině osmdesátých let odešel do západního Německa. Vedle Provizoria jsou do prostředí východního Německa zasazena i další jeho díla. Jeho román Přenos (1989) pojednává o životě obyčejného dělníka v NDR, který se však tajně věnuje literatuře, což neujde pozornosti příslušných orgánů. V románu Já (1993) pak ztvárnil příběh spisovatele, tajného spolupracovníka Stasi. Kromě románů vydal i řadu básnických sbírek, povídek a kratších próz. Za svou tvorbu získal četná literární ocenění, mj. Cenu bratří Grimmů a Büchnerovu cenu.
Do jak velké míry je román Provizorium vydaný nakladatelstvím Prostor autobiografický, je těžké odhadnout. Přesto mnoho shodných událostí v životě Wolfganga Hilbiga s hlavní postavou Provizoria zvanou C. napovídá, že je tato kniha silně ovlivněna životem samotného spisovatele. Se stejnými prvky se čtenář setkává i v jeho dalších prózách.
Hlavním hrdinou tohoto expresivního románu je spisovatel C. žijící v Lipsku se svou přítelkyní Monou. Přestože Západ nebyl pro C. všespásnou zemí, do které by se chtěl za každou cenu dostat, jak tomu bylo pro řadu jiných na Východě, vyskytl se v situaci, kdy mu jedna akademická instituce nabídla podpůrné stipendium na jeden rok. Po několika pokusech opravdu dostává vízum a odjíždí na Západ, kde poznává Heddu, ženu, kterou miluje, a přesto s ní nedokáže být. Ovšem jeho hlavní problém na Západě spočívá v tom, že nemůže psát. A tak se jeho život neustále odehrává na cestách mezi Východem a Západem. Čtenář má pocit, že většinu svého života tráví ve vlaku nebo po hospodách, kde mu nejvěrnější společnost za všech okolností dělá alkohol.
C. není schopen pořádně žít ani na Východě, ani na Západě. Svůj život na Západě považuje za provizorium, protože od začátku přemýšlí o tom, co bude dělat, až mu vízum vyprší. Na Západě není šťastný, ale doma v Lipsku také ne. Vztah s Monou nemá ukončený, takže ta stále doufá, že se k ní vrátí, a vztah s Heddou mu přináší uspokojení jen částečně – v soužití s ní selhává. Netrvá tedy dlouho, aby čtenář pochopil, že provizoriem nemyslel autor jen místo pobytu. S každým dalším odstavcem je stále zřejmější, že provizoriem je myšlen samotný život hlavního hrdiny. C. trpí naprostou vykořeněností. Je natolik rozpolcený, že nemůže najít nic, co by ho na světě uspokojovalo na delší chvíli. Snad kromě těch několika chvil v hlubokém opojení. Je uznávaným spisovatelem, ale přesto nemůže psát, a nálepka spisovatele ho děsí. Je zván na veřejná čtení, která mu poskytují solidní zdroj příjmu, současně z nich však má hrůzu a nejraději se bez nich obešel.
„Dělníci jsou přesně tytéž ekonomické výběhové modely jako spisovatelé, aspoň tohle mají společné. Dlouho si stěžoval na to, že vlastně musí žít dvěma životy – a ani jedním pořádně –, jako dělník a jako spisovatel… teď je obojí na draka. Ani jedna z těch forem existence už nemá budoucnost, dokonale zbloudil… kolik let mu vlastně zbývá do penze? Momentálně to nebyl sto spočítat, už ani nevěděl, kolik mu vlastně je. Ale bylo jisté, že do penze mu zbývá ještě hodně času, jak má tu dobu přečkat? A má tady ve spolkové republice na důchod vůbec nárok? Musí bezpodmínečně splašit někoho, kdo uprchl z NDR, a vyptat se ho na to. A jak si má poshánět všechny své mezerovité a děravé doklady o pracovní činnosti pro výpočet penze? Určitě by mu s tím pomohla Hedda, ta ale z takových věcí moc nadšená nebývá. On sám by to pravděpodobně nesvedl, potřeboval by desítky let trvající psychoterapii, aby byl dokázal vyplnit západoněmecké daňové přiznání, natož pak uspořádat své doklady a pracovní činnosti, ke kterým přišel částečně podfukem. Ostatně když bude žít a dál si počínat tak jako dosud, Hedda pro něj už velmi brzy nehne ani prstem.“ (str. 135)
Přestože anotace knihy hovoří o trýznivé cestě vykořeněné osobnosti oscilující mezi dvěma světy, z nichž nakonec volí menší zlo, čtenář při samotné četbě takový pocit vůbec mít nemusí. Naopak může mít pocit, že se panu C. vše děje tak nějak náhodou. Je chorobně nerozhodný a ve všech situacích, kdy by se měl nějak rozhodnout nebo dát najevo své jasné stanovisko, se chová jako zbabělec, jako člověk bez názoru, jako někdo, kdo vyčkává, až jak věci dopadnou. A proto ani jeho pobyt na Západě, který je delší než platnost víza, nepůsobí dojmem, že si jej úmyslně vybral. Spíše se může zdát, že ustrnul ve stavu, ve kterém byl, a jak dny plynuly, bylo najednou pozdě, protože vízum už bylo neplatné. A tak se začínají objevovat úvahy, zda neměl přeci jen raději odjet zpět na Východ.
Jak uvádí obálka knihy: „…román lze číst částečně i jako svébytné svědectví o pocitech východních Němců po převratu, o jejich deziluzích vyplývajících z přílišného očekávání a neadekvátních představ o svobodě, tak z vlastní neschopnosti skloubit minulou a přítomnou existenci.“. A tak o tom, jaký byl tenkrát život na Východě a co znamenal přechod do svobodného „moderního“ světa na Západě, se čtenář dozvídá spíše jen jaksi mimochodem mezi řádky. Přesto působí jednotlivá svědectví ze života většinou velice poutavě, ať už se jedná o pobyt na klinice pro odvykání alkoholu, o vztah s matkou, o období, kdy byl C. obyčejným topičem, aj.
Kniha Provizorium Wolfganga Hilbiga je silně existencionálním dílem, které patrně nenechá v klidu žádného vnímavého čtenáře. I když může působit poněkud ponuře, je čtivé a jeho děj příjemně plyne. Svou přímostí dokáže zasáhnout na pravém místě, i když to nemusí být vždy příjemné. Možná i proto rozhodně stojí za přečtení.