Hamannová, Brigitte: Hitlerův ušlechtilý Žid

http://www.lidovky.cz | 13. 12. 2012 | Jiří Peňás

Ušlechtilý Žid a citlivý mladík Hitler

13. prosince 2012  7:00

PRAHA – I v obecném povědomí je cosi známo o Hitlerově „ušlechtilém Židovi“, lineckém lékaři Eduardu Blochovi, který ošetřoval jeho na smrt nemocnou matku Klaru, za což se těšil jisté Hitlerově ochraně. V češtině nyní vyšla kniha, která jeho život mapuje. Historii této nanejvýš zvláštní „známosti“ vylíčila známá rakouská historička Brigitte Hamannová v knize Hitlerův ušlechtilý Žid. Život Eduarda Blocha, lékaře chudých. Jde o mistrovský příklad čtenářsky velmi vděčné historické práce, která na jednom lidském osudu, zasazeném do kontextu rodinných a společenských vazeb, vykreslí dějinný obraz v jeho plasticitě a sytosti. V líčení autorky, jejíž specialitou jsou příkladná rakouská témata (Habsburkové, Mozart, Hitler…), se prolíná životní příběh jednoho charakterově čistého muže na pozadí stmívajícího se dějinného spektáklu. Život Eduarda Blocha (1872 – 1945) je představen v těsné souvislosti s peripetiemi zániku epochy, který znamenal konec i pro celé středoevropského Židovstvo.

Náš krajan Bloch

Eduard Bloch se narodil 30. ledna 1872 v Hluboké nad Vltavou. Jde tedy o našeho krajana – a vlastně skoro celý jeho život se bude odehrávat za našimi humny – Linec je první větší rakouské město za českými hranicemi a jeho vazby zvláště na jižní Čechy byly v dobách Blochova mládí mnohem silnější než dnes. Blochův otec byl „dvorním Židem“ knížete Schwarzenberga, tedy příslušníka rodu, který byl Židům nakloněný tradičně vstřícně. V rodině se mluvilo německy, ale Bloch od mládí uměl i česky, byť češtinu po svém odchodu do Lince již nepoužíval. K tomu došlo po studiích na právě rozdělené pražské univerzitě -Bloch studoval v její německé větvi. Úvahy o vědecké kariéře brzy však mladý Bloch vyměnil za realistický životní přístup: po vojně, kterou si odsloužil v Linci, již v tomto hornorakouském městě zůstal, otevřel si praxi a již velmi záhy se stal velmi oblíbeným lékařem především lidových a méně majetných vrstev.

Hammanová poutavě líčí atmosféru tehdejšího provinčního a nijak významného, ale pěkně položeného města na Dunaji. Oproti nervózní a národnostně rozdělené Praze, kde Bloch zažil též pouliční kravály, provázené antisemitskými výlevy, byl německý a stále napůl zemědělský Linec klidným místem, kam jako příboj nacionálních střetů málo doléhal. Na rozdíl od velkoměstské Vídně, kde žila rozsáhlá židovská komunita, z níž se ještě navíc vyčleňovala menšina ortodoxní, byli Židé v Linci nepočetní a většinou asimilovaní do měšťanského stavu. V něm se etabloval též mladý doktor Bloch, který se záhy oženil s Emilií Kafkovou -dcerou místního podnikatele a obchodníka s destiláty lepšího druhu. Jméno Kafka naznačuje český původ a snad skutečně, jak se domnívá Hammanová, existuje i vzdálená příbuznost s rodem pražského spisovatele.

Klara Hitlerová zemřela na rakovinu v roce 1907

K osudovému momentu, který se ovšem vyjeví až o mnoho let později, dojde 14. ledna 1907, kdy se do Blochovy ordinace dostaví sedmačtyřicetiletá vdova Klara Hitlerová a požádá ho o vyšetření. Bloch diagnostikuje rakovinu v hrudním koši a ujme se jí jako ošetřující lékař. O něco později pozve k sobě její děti, aby je seznámil s vyhlídkami léčby, jež jsou nepatrné. Tak se doktor Bloch seznámí se sedmnáctiletým citlivým mladíkem Adolfem, kterému se po lékařově sdělení „vyřinou z očí slzy“. Po celý rok, až do Klařiny smrti 21. prosince 1907, bude doktor Bloch docházet pravidelně do rodiny, na konci ji bude navštěvovat každý den – a mladý Hitler bude u toho a bude mu oddaně asistovat. Po matčině smrti pak prý nebude na světě sklíčenější bytosti než právě mladý Adolf.

Po letech, to už bude doktor Bloch žít v americkém exilu, věnuje mladíkovi, který mezitím zasáhl do osudu milionů lidí, tato slova: „Během své téměř čtyřicetileté praxe jsem nikdy neviděl žádného mladého člověka tak zlomeného a zarmouceného, jako byl mladý Adolf Hitler, když mi přišel poděkovat za moji lékařskou péči a pro slzy téměř nemohl mluvit.“

Po matčině pohřbu se pak syn s Blochem vyrovnal, účet činil tři sta korun, což byla vzhledem k vynaložené péči velmi příznivá cena. Hitler, který záhy po matčině smrti opustil Linec a až do triumfálního návratu v březnu roku 1938 se do něj nevrátil, pak poslal Blochovi dva děkovné pohledy a údajně mu věnoval akvarel. Pak o onom mladíkovi celá léta neslyšel. První město, kam mladý sirotek Hitler zamířil, byla samozřejmě Vídeň, na rozdíl od milovaného Lince město jím hluboce nenáviděné.

Jo, kdyby byli všichni Židé…

Hamannová se této etapě života mladého zhoubce věnovala v jedinečné práci Hitlerova Vídeň z roku 1996 (česky vyšla 1999). Z ní kniha o Blochovi přirozeně vyrůstá a pokračuje tam, kde kniha vídeňská logicky skončila – tedy Hitlerovým odjezdem do Mnichova v květnu 1913. Doktor Bloch zůstal ve svém Linci, kde prožil první světovou válku, rozklad monarchie a zrození rakouské republiky, o niž stál jen málokterý její obyvatel, neboť již tehdy si většina Rakušanů přála připojení k Německu – to však bylo zakázáno mírovou smlouvou z roku 1919. Kapitoly, v nichž se věnuje relativně poklidnému životu lineckého lékaře, pevně zasazeného do prostředí své užší i širší rodiny, Hamannová střídá s čtivě podaným výkladem rakouské politické, společenské a kulturní reality 20. a 30. let. Tu provázela permanentní krize, na kterou nebyly „státotvorné“ politické elity schopny nalézt řešení. Neoblíbený stát se potácel mezi k fašismu tendující klerikální diktaturou a sociálním rozvratem, přiživovaným radikální levicí. Významná část obyvatelstva se záhy zhlédla v naději, která měla vzejít z Německa, kde se chopil moci muž, kterého tak zvláštním způsobem znal židovský lékař Bloch.

Nezapomněl na něj však ani Hitler. Když v radostí opojeném Linci stane v sobotu 12. března 1938 na místní radnici, zeptá se též na doktora Blocha. Pronese prý: „Povězte, žije ještě můj starý dobrý dr. Bloch? Jo, kdyby byli všichni Židé jako on, nebyl by ani žádný antisemitismus.“ Doktor Bloch se to druhý den dozví a je dojatý. Jistá fascinace a jakási pýcha, že on, muž, který se záhy stane předmětem ústrků, byť v jeho případě budou mírněny mocnou protekcí, je známým toho velkého muže, před kterými klečí národ, ho nikdy neopustí. Za „pomoci“ úřadu jiného lineckého rodáka Adolfa Eichmanna se mu podaří s rodinou v roce 1940 odjet do Ameriky a ještě tam na toho citlivého mladíka s jistým pohnutím vzpomínat.