Fonte, Moderata: Zásluhy žen

Lidové noviny | 10.5.2008 | rubrika: ORIENTACE / KNIHOVNA | strana: 23 | autor: Daniela Iwashita

„Nejraději mají akuzativ“
Já mám ze všeho ovoce na celém světě nejraději meruňky a broskve,“ prohlásila Virginia. „Jsou dobré,“ připustila Corinna, „ale meruňky se v žaludku rychle zkazí. Broskve posilují a jejich slupka a dřeň z nich odvádí všechny možné škodlivé účinky.“
Dialog jako vystřižený z posledního magazínu pro ženy pochází ze 400 let staré rozpravy, která se netýká zdravé výživy, ale hájí přednosti a nezávislost žen. Svoboda se však projevuje i ve formě spisu. Rámcem připomíná Dekameron: Sedm Benátčanek různého věku a postavení se schází v domě jedné z nich. Pro kratochvíli hrají hru: pod vedením nejstarší „Královny“ mají tři z nich muže hanět a tři z nich je bránit. Rozprava se protáhne do druhého dne, ale tehdy většina účastnic začne odbíhat od tématu. Proberou hvězdy, ptactvo, vodstvo, ryby, rostlinstvo, zvířata, nerosty, mléčné výrobky, gramatiku, politiku, módu i účesy. Při klábosení však nenápadně, leč systematicky obsáhnou základy dobového vědění. A do toho sveřepá Leonora stále připomíná, že mají mluvit o tom, jak jsou muži hrozní.
Ženy tedy volně témata spojují, třeba v pasáži o mluvnici: „Muži… znají jen pasivum prvního slovesa, ne však aktivum, které je vlastní jen nám, protože my milujeme, oni jsou milováni… Rod mají jen mužský a neurčitý. Pokud jde o pády, nejraději mají akuzativ, neboť nás stále obviňují, i dativ mají rádi, občas nám dají co proto, a také ablativ, protože nás neustále připravují sami o sebe i o vše ostatní…“
Kromě dialogů obsahuje spis příběhy z mytologie a historie, exempla ze života, lyrické i epické básně, citáty z jiných děl, praktické rady i úsloví typu „o manžela a o neštěstí není nikdy nouze“.
O osudu Benátčanky Moderaty Fonte, vlastním jménem Modesty Pozzo de‘Zorzi (1555-1592), vypráví životopis, který sepsal její vydavatel Giovanni Niccolo Doglioni a který spolu s obsažnou předmluvou Alice Flemrové rozpravě předchází. Doglioni zdůrazňuje Modestino nadání. Jako sirotek byla vychovávána v klášteře sv. Marty, který jednou navštívil slavný kazatel Fiamma. „Když mu sestry předvedly Modestu, užasl a pln obdivu pravil, že mu to děvče připadá jako duch bez těla. Když to dívenka slyšela (snad proto, že ta slova považovala za urážlivá), téměř bez rozmýšlení mu odvětila, že pokud ona je duch bez těla, on jí zas připadá (kněz byl značně při těle) jako tělo bez ducha. Velebný otec zůstal zcela ohromen pohotovou odpovědí i milým způsobem, kterým ji dívka pronesla.“
Od devíti let vyrůstala v rodině dědečka, který ji ve vzdělávání podporoval. Když jednou cestou na venkov ztratila košík s dětskými písemnostmi, velmi plakala, ale díky fenomenální paměti díla napsala znovu. V dospělosti byla prý i „velice schopná hospodyňka“, vychovala tři děti, po porodu čtvrtého zemřela. Za života publikovala básně (např. Utrpení Ježíše Krista, 1581) i rytířský epos, napsala také náboženskou hru. Dialog Zásluhy žen vyšel až posmrtně (1600).
Modesta prý uměla předvídat i budoucnost. A vskutku: „Chtěla bych, aby se všechny ženy vyzbrojily jako Amazonky a vytáhly do boje proti mužům,“ říká ke konci rozmluvy Leonora. Ostatní ženy se k ní však kupodivu nepřidávají. Ne že by pochybovaly o vítězství -i právo vidí na své straně -, ale samo vítězství nad „slabším soupeřem“ jim připadá nízké. Popřely by jím přece všechny zásluhy žen, které předtím tak přesvědčivě a vtipně vychválily.