Ferrante, Elena: Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou

Právo | 30. 11. 2017 | rubrika: Salon – Nad knihou | strana: 4 | autor: Klára Vlasáková

„A tak jsem se se svým rozumováním vydala od dvou biblických příběhů o stvoření člověka až k DefoeFlandersové, až k Flaubert-Bovaryové, až k Tolstoj-Karenině, až k Mallarmého La derniere mode, k Duchampově Rrose Sélavy, a dál, ještě dál, posedlá odhalováním. Pomaličku jsem se začala cítit spokojeněji. Všude jsem objevovala ženské roboty sestrojené muži. Našeho nebylo nic, to málo, co se vymklo, se okamžitě stávalo materiálem pro jejich manufakturu.“

Takto komentuje Elena, vypravěčka třetího dílu tetratologie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně s titulem Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou (přeložila Alice Flemrová, Prostor 2017), slavné ženské hrdinky učebnicové literatury. Zjednodušeně můžeme říct, že první díl tetralogie se věnoval především hledání způsobu, jak uniknout z tíživé sociální reality italských padesátých let, druhý se zaměřoval na to, jak si tímto únikem nabyté postavení udržet a vyhnout se roztřepení, tedy stavu, kdy se rozplývají okraje osob a věcí a ukazuje se jejich děsivý rozměr. A třetí díl kromě jiného popisuje vlivy, které vypravěčku a zároveň protagonistku Elenu v sedmdesátých letech formují.

Hrdinka v určitém bodě sympatizuje s dělníky a píše texty o nedůstojných podmínkách v továrnách. Na rozdíl od její přítelkyně Lily, s níž ji pojí komplikované pouto a kterou za mnohé vlastnosti obdivuje, je pro Elenu zabývání se politikou především cestou, jak dosáhnout chvály za uvědomělý občanský postoj – problematika samotná pro ni není tak důležitá. To Lila tvrdí, že o dělnické třídě jako celku neví nic, ale zato toho ví coby zaměstnankyně továrny hodně o dělnících a dělnicích samotných. Je schopna břitkých postřehů a nacházení souvislostí mezi situací v továrnách a společenským nastavením, což je něco, nač lidé zvenku často nestačí.

Třídní problematika přestane být pro Elenu podstatná v okamžiku, kdy se vdá a porodí dítě. Tehdy jí vlastní život přestává patřit. Stává se pečovatelkou, hospodyní, matkou, své ambice podřizuje především manželovi. A v knize se začíná objevovat otázka, jež se jako refrén několikrát vrátí: Existuje žena sama o sobě a za sebe, nebo je jen výsledkem projekcí a přání mužů kolem ní, na něž sama přistupuje? V tomto ohledu kniha přiznává – skrz hlas své vypravěčky – vliv feministické literatury sedmdesátých let, která často kladla důraz na ženskou solidaritu a vzájemnost. Pro Elenu je však v mnoha ohledech stále podstatnější a závažnější svět mužů, v němž hledá docenění a jehož očekáváními se nechává tvarovat. To ostatně vypravěčka tematizuje i ve své knize, kterou píše a v níž tvrdí, že žena se může vyjadřovat pouze v rámci světa vymezeném muži.
Zatímco v prvním díle Geniální přítelkyně Elena zjišťovala, že držiteli slova jsou především muži, ve třetím se takovou držitelkou stává ona sama. Jenže její výrazové prostředky a uvažování o jazyce jsou limitované a svázané pravidly, která vyrůstají z mužského uvažování. Pro zachycení ženské zkušenosti v nich není mnoho prostoru. Přesto o takové upřímné zachycení vypravěčka usiluje.

Například mít děti pro ni neznamená dosažení štěstí ani naplnění – je to započetí životní fáze, kdy jsou její dny rozfázované podle potřeb někoho jiného a kdy se její tělo, do té doby známé a předvídatelné, mění v cosi nového. Láska k dětem tu sice existuje, ale není absolutní ani nepodmíněná. Takové podemletí představy mateřské lásky coby instinktu, jenž je vlastní ženské povaze bez ohledu na dobu, prostředí a osobnostní nastavení konkrétní matky, je výraznou linkou celé knihy. Francouzská historička Élisabeth Badinterová ve své publikaci Mateřská láska od 17. století po současnost tvrdí, že jsme jako společnost zvyklí přeskakovat jen mezi dvěma póly – dobrou matkou a tou ničemnou a nepřítomnou. Nic mezi tím pro nás neexistuje. V Příběhu těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou však čteme o celé škále mezifází, které jsou výtečně popsány a korespondují se závěry Badinterové, že mateřská láska může vzniknout a zase zmizet a že nepřichází sama od sebe.

I přes tento důraz na mateřství se nejedná o hlavní téma třetího dílu. Pojmenovat nejvýraznější linku je tu skoro nemožné. Pokaždé, když se čtenář domnívá, že již nahmatal onu podstatu, přelije se děj zase dál. Určité části knihy by mohly fungovat i jako samostatné celky, jež spojuje jen postava hlavní hrdinky. Někteří čtenáři a recenzenti tuto tendenci označují jako chybnou. Jenže existují nějaké správné literární postupy? A proč by to měly být zrovna ty, které velí variovat a nenápadně opakovat jedno téma tak, aby ho publikum pochopilo a strávilo?

Ferrante jde cestou, kde se vzpomínky, myšlenky a postřehy hrdinky valí přes sebe. Čteme o neklidné Itálii sedmdesátých let, přátelství, mateřství, feminismu, autorském procesu, zklamaných ideálech. Žádné z témat není dominantní; vynořují se, mizí, opakují. Takový postup do značné míry připomíná fungování lidské paměti, která je nespolehlivá, roztěkaná a není schopna udržet pěkné jednotící téma. A jde i o silný a funkční způsob, jak ukázat, že prožité události nejsou nikdy „žánrově čisté“ a že je lze jen těžko rozčlenit do přehledných kategorií jako historické drama, introspektivní zpověď nebo společenská freska.