Ferrante, Elena: Příběh nového jména

Právo | 22. 6. 2017 | rubrika: Salon | strana: 4 | autor: Klára Vlasáková

Jak se vyhnout roztřepení

 
Tetralogii Geniální přítelkyně, jejíž druhý díl s názvem Příběh nového jména (přeložila Alice Flemrová, Prostor 2017) vyšel nedávno v češtině, bývá především v zahraničí vytýkáno, že je až příliš nahuštěna příběhem a jasnými dějovými linkami. Někteří pak dokonce tvrdí, že jde o chic lit, tedy nenáročné čtivo, které se zabývá ženami a je určeno hlavně ženskému publiku; o velké literatuře prý v souvislosti s dílem Eleny Ferrante nemůže být řeč.
 
Taková kritika ukazuje na dvě věci. Zaprvé, že dobře odvyprávěný příběh může v některých kontextech působit jako přítěž. Pokud je čtenářova pozornost vedena potěšením z děje, mohou vzniknout pochyby, jestli to není málo; jestli se skutečná literatura nevyznačuje tím, že čtenář lopotně rozkrývá, co autoři nebo autorky do komplikovaných, uzavřených textů zašifrovali. Zadruhé je zarážející, jak snadno může být literatura o ženských hrdinkách psaná ženami včleněna do kategorie „lehčího čtení“.

V Geniální přítelkyni sledujeme fascinující a komplexní vývoj hrdinky, vypravěčky Eleny, která je opravdovou hybatelkou děje, nikoli zastavením u cesty někoho jiného. Jejím cílem není dobře se vdát nebo si zajistit pohodlné zaměstnání, ale překročit práh známého, v tomto případě chudé neapolské čtvrti, a dosáhnout tak určitého transformativního momentu. Ten si Elena slibuje v prvé řadě od vzdělání a úctyhodného společenského postavení. Jak už ale naznačil první díl a druhý to jen potvrzuje, přiblížit se takovému bodu dokáže hrdinka především během procesu psaní.

Zatímco v prvním díle představovala autorská činnost naději na vymanění se z drsného prostředí, v Příběhu nového jména jde hlavně o způsob, jak se vyrovnat s vlastními pochybeními a jak lépe pochopit význam prožitých událostí a spojitost mezi nimi. Navíc se psaní stává i jednou z cest, jak se vyvarovat roztřepení, což je výraz, jenž se v Geniální přítelkyni objevuje hned několikrát – jde o stav, kdy se rozplývají okraje osob a věcí a ukazuje se jejich děsivý, neuchopitelný rozměr. Není jasné, kdy k roztřepení dojde, může to být kdykoli. Psaní představuje způsob, jak se roz třepení vyhnout; jak si zachovat svůj vlastní rozměr a své místo ve světě.
Rozhodnutí autorky, která vystupuje pod pseudonymem Elena Ferrante, neprozradit svou skutečnou identitu můžeme chápat právě jako snahu zachovat si vlastní rozměr. Snahu nebýt rozmělněna v poukazování na možná autobiografická spojení či v různých jiných spekulacích. Ferrante chce komunikovat se čtenářkami a čtenáři pouze prostřednictvím svých knih. Toto rozhodnutí mělo být respektováno. Pokusy autorčinu skutečnou identitu odhalit (zcela potvrzena nebyla žádná z vypátraných variant) byly v tomto směru trapné a nedůstojné.

Nechci křivdit novinářům a novinářkám, ale dokážu si představit rozhovory s autorkou, které by byly plné otázek typu: Založila jste svou tetralogii na přátelství, jež jste sama měla? Jaké bylo vaše dětství? A pak samozřejmě: Můžeme číst Geniální přítelkyni jako autobiografickou prózu? Důležitější by však bylo ptát se, jestli takové informace potřebujeme. Jestli nejsou jen určitým nepotřebným usměrněním čtenářského zážitku a přemýšlení o knize, nebo zda nás za nimi nežene pouze bulvární zvědavost.

Samotný Příběh nového jména ostatně ukazuje, že na jménech příliš nezáleží. Jsou vrstvami, jež můžeme libovolně přijímat a zase odkládat. Od jmen si totiž podobně jako od postavení nebo bohatství nelze slibovat, že člověka od děsivého roztřepení uchrání. Takovou moc má jen úsilí vtisknout svým zážitkům a zkušenostem určitý tvar, a nenechat je tak nenávratně se rozklížit a rozplynout.