Dutka, Edgar: Matka vzala roha

Lidové noviny | 29. 10. 2016 | rubrika: Orientace | strana: 29 | autor: Josef Chuchma

Sklizeno a vyčerpáno až do mrtě
  
(…)
 
Téměř všechno, co Edgard Dutka (* 1941) publikoval jako prozaik „pro dospělé“ – vedle toho tento pedagog pražské FAMU napsal skripta o dějinách animovaného filmu, je podepsán pod řadou scénářů k animovaným snímkům, před sedmi lety zveřejnil svazek pohádek –, má základ v jeho určujícím zážitku a dle všeho i celoživotním traumatu: rozvedenou matku mu na konci čtyřicátých let komunisté zavřeli za převaděčství a on vyrůstal spolu se starší sestrou v dětském domově. Matce, odsouzené na šest roků, se podařilo z vězení utéci a emigrovat – usadila se v Austrálii (a doufala, že děti získá přes Červený kříž). A malého Edgara se později ujali příbuzní a vychovali ho.

Matku Edgar spatřil až po dvaceti letech, to pak rok v Austrálii žil, ale do rodné země se nakonec rozhodl vrátit. Základ svého debutu U útulku 5 položil v šedesátých letech, kdy drásal povídky a črty evokující drsné „výchovné“ situace v onom dětském domově. Tehdy mu je nikdo neotiskl. Uložil je k ledu, po dlouhé době, v devadesátých letech, se k nim vrátil, nějak semu nakonec podařilo „dostat“ se do původního tvůrčího rozpoložení, napojit se na dávné texty a s nabytou autorskou zkušeností je „přežehlit“ – a roku 2003 vyšel jeden z nejvýraznějších tuzemských debutů prvního desetiletí nového tisíciletí.

Jak následný román Slečno, ras přichází (2004), tak povídkový soubor Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky (2007) by bez té česko-australské zkušenosti nevznikly. Jedině sbírka povídek Staženi z kůže ze tmy vycházíme (rovněž 2007) nevykazovala takto prokazatelné osobní zřídlo; Dutka se v ní – v rámci své tvorby názorově vůbec nejostřeji – vyrovnával se „zalígrováním“ vlasti, k němuž došlo po únoru 1948 a na něž jeho rodina citelně doplatila; texty té sbírky pojal jako skici o zlu, jako zprávy o rozdělení společnosti na buď/anebo.

Název nynější sbírky sedmnácti textů Matka vzala roha vzhledem k výše řečenému napovídá, že Dutka se opět vrátil do poúnorového času, k matčině útěku a opuštění republiky. A to přesto, že pisateli této recenze roku 2003 v interview na otázku, zda by nechtěl zbeletrizovat právě tento matčin čin, který 11. března 1950 realizovala spolu s Věrou Benešovou, odsouzenou na dvacet let, Dutka odmítavě odpověděl: „V tom příběhu hraje tolik šťastných náhod, že by vypadal jako mizerně vymyšlený. Představte si propašovat do ženské basy horolezecké lano! Dvě záchodová okénka v celé věznici neměla mříže, ačkoliv budova byla obehnaná pětimetrovou zdí. Ten večer odjel bachař domů do blízké vsi. Součástí plánu bylo opít spolubydlící, aby byl dostatek času k útěku, což se celkem povedlo – 11. března, datum narození mé matky –, a tak dále. Všechny informace jsem si přivezl až po dvaceti letech z Austrálie, kam se matka nakonec dostala.“

Úvodní, nejdelší a titulní text paperbacku tedy dokládá, že Dutka se přece jen pokusil o zpracování příběhu, v němž matka a její spoluvězeňkyně měly kopu štěstí, když za pomoci bratra dr. Benešové překonaly vězeňské zdi a posléze i státní hranice. Zatímco texty v debutu U útulku 5 byly jazykově expresivní – spisovatel tehdy vložil do úst vypravěče směsici obecné češtiny, jihomoravského dialektu a tzv. krobótštiny (mluva někdejšího rakouskomoravského pohraničí, mísící němčinu, jidiš, maďarské výrazy a místní nářečí) –, nyní v celé knize, nejen v titulní próze Matka vzala roha, Dutka píše jazykem uměřenějším, směsí spisovné a hovorové češtiny, jíž podává zprávu, jak to celé tenkrát proběhlo.

Přestal tedy autorsky pochybovat, trápit se, že matčin příběh vyzní jako křečovitá vymyšlenost, a docela prostě, s nejnutnější mírou fabulace, předkládá, co se v březnu 1950 stalo. Vyšlo mu to. Nicméně znalost knihy U útulku 5 je pro čtenáře titulní povídky letošního svazku velikou předností, protože ty děje spolu úzce souvisí. Kdo nebude obeznámen s autorovým debutem, může na něho čtyřicetistránkový titulní text působit přece jen jako skica dalekosáhlých událostí.

Ostatních šestnáct povídkových čísel je podstatně kratšího rozsahu. Hned to následující – Mám pár rad, jež mi pomáhaly v dětském domově přežít – spočívá pouze v jedenácti aforistických jedno- či dvouřádkových radách. Tady je provázanost s prvotinou už mimo diskusi – a nejspíš měl tento útvar zůstat i mimo letošní svazek. Následuje čtrnáct vždy několikastránkových povídek a téměř ve všech autor čerpá s různou mírou prokazatelnosti ze své zkušenosti ať studenta v hlavním městě, jímž byl v šedesátých letech, tak z australských zážitků; ale jsou tu i čísla zasazená do polistopadové reality.

Prakticky v každém tom textu Dutka prokazuje svoji řemeslnou schopnost vytvořit koncentrovaný, neupovídaný obraz určité životní situace, zužitkovat osobní zkušenost v obraz obecnějšího významu. V závěrečném čísle Volné hroby se vypravěč opět ve vzpomínce vrací ke zvykům v rodině, do níž přišel (musel chodit pravidelně zalévat hroby, které vlastnila), a přes tuto evokaci se za použití špetky melancholie a hrudky sarkasmu dostává ke svému vlastnímu stáří a smrtelnosti. Oblouk je tudíž sepnut.

Zdá se, že svazkem Matka vzala roha si Edgar Dutka v roce svých pětasedmdesátin autorsky definitivně vyřídil účty, jež mu vystavily matka a poúnorový režim. V dobrém doplnil svůj debut. A kdyby někdy mělo dojít k jeho reedici, přinejmenším o titulní text letošní sbírky by mohl být rozšířen, jakkoliv ten je psán jiným stylem než „dryáčnické“ texty prvotiny. Ta zůstává, spolu s románem Slečno, ras přichází, jeho zásadním dílem.

(…)