Donne, John: Komu zvoní hrana

Klubknihomolu.cz | 30.6.2014 | autor: Adéla

Každou chci mít, však věrná nesmí být!

Výbor z poezie neprávem opomíjeného anglického básníka vychází pod názvem, který připomíná zcela jiné dílo.
John Donne, básník, který tvořil v dobách alžbětinské Anglie, není v našich končinách příliš známý, v angloamerickém prostředí se však jeho dílo těší značné pozornosti. Důkazem toho je i fakt, že si slova jedné z Donneových úvah vypůjčil americký spisovatel Ernest Hemigway, který jimi pojmenoval svůj román ze španělské občanské války. Stejný titul, Komu zvoní hrana, nese zároveň nejnovější výbor z Donneova básnického a prozaického díla, jež vydalo nakladatelství Prostor.
V Donneově tvorbě dominují dvě témata, která dokládají postupné proměňování jeho životního postoje. První z otázek, jež jsou pro básníka zcela stěžejní, je vztah k ženám. Donneův život byl v tomto ohledu zřejmě značně pestrý a dobrodružnost, kterou v milostných vztazích vyhledával, se promítá i do jeho díla. Donne v něm poukazuje na nevýhody polygamie, odmítá uctívat ženu pro její ctnosti a za vrchol lakomství považuje příliš dlouho uchovávané panenství. V jeho básních se také nezřídka objevují výzvy k jeho láskám, svobodným i již provdaným, aby se mu oddaly nejen duševně, ale také tělesně. Verše věnované již získaným milenkám jsou plné erotiky, která je na svou dobu nezvykle otevřená.
Druhou, méně rozsáhlou, avšak významnou část Donneova díla tvoří poezie orientovaná nábožensky. Skrze ni promlouvá již zralý muž, který si je vědom hříchů svého mládí, vyznává se ze své nedokonalosti a prosí Boha o odpuštění. V těchto verších dominují motivy smrti, viny, úzkosti, ale také naděje, že i ten největší hříšník může u Boha dojít odpuštění.
Výbor je uspořádán do celků, které odrážejí chronologii Donneova díla, a je v něm tedy možné sledovat obrat básníka od mladistvého hýření k tíživým duchovním otázkám, ale zároveň i jeho přechod od renesanční poetiky k barokní metafyzičnosti. Výbor je také opatřen překladatelovým komentářem, v němž je vysvětlena řada přirovnání založených na znalosti antických autorů nebo na představách humanistické společnosti o fungování světa, z nichž mnohé by bez těchto poznámek dnešnímu čtenáři nemohly být srozumitelné. Díky tomu lze Donneovu poezii, která u nás vyšla poprvé po sedmadvaceti letech, vychutnat nejsilněji, jak je to jen u básnických překladů možné.