Cypkin, Leonid: Léto v Baden-Badenu

MF Dnes | 8. 8. 2015 | Scéna | s. 8 | Alena Slezáková

Hráč Dostojevskij a jeho běsi

Jeho vášeň pro ruletu, epileptické záchvaty, výbuchy vzteku a vzápětí ponížené omluvy – to vše musela snášet mladá choť Fjodora Dostojevského, jejíž deník posloužil jako podklad mnohovrstevnatého románu Leonida Cypkina Léto v Baden-Badenu.

Ruský vědec i ve světě uznávaný patolog Leonid Cypkin zemřel 20. března 1982 v den svých šestapadesátých narozenin a jeho jediný román Léto v Baden-Badenu vyšel v newyorském emigrantském týdeníku Novaja Gazeta sedm dní před jeho smrtí. Česky ho vydalo v překladu Jakuba Šedivého nakladatelství Prostor. Je to nesnadné a naprosto fascinující čtení.

Jako by se člověk ponořil do širokého proudu Něvy v Leningradě, městě, do něhož míří vypravěč snad někdy koncem sedmdesátých let minulého století z Moskvy. Do vlaku si s sebou vzal deník Anny Grigorjevny, druhé manželky Fjodora Dostojevského. Přišla k němu jako studentka, jíž v říjnu 1866 spatra diktoval svůj román Hráč, aniž tušila, že posedlost nešťastného hrdiny knihy Alexeje Ivanoviče stejně spoutává jejího budoucího muže. Za těch pár týdnů v letním Baden-Badenu to měla poznat naplno.

Obnošené šaty, sešlapané podpatky, občasná těhotenská nevolnost, něha, s níž svému Feďovi stírala z úst pěnu při jeho epileptických záchvatech, sice mohly manžela dojímat, ale jakmile přišel k penězům, které z ní vylákal, zamířil do herny. Vyhrával a věřil, že vyhraje ještě víc, než se výhry z rulety vrátily do bankéřových rukou. A on zase neměl nic, a tak se zastavovalo všechno – snubní prsteny, Anniny náušnice i závoj, jeho oblečení, po nějaké výhře se to vykoupilo a pak zastavovalo znovu, když zničující hráčská vášeň opět ovládla spisovatelovu mysl.

Rusko – spasitel

Aby nedošlo k omylu: Léto v Baden-Badenu je mnohem víc než bravurní líčení démona rulety a jednoho nerovného, ale přece jenom pevného a zřejmě i láskyplného vztahu. Cypkin tu v nekonečných odstavcích proplétá svou současnost s osudy Dostojevského a jeho knih včetně pobytu v káznici, vzpomínky na blokádu Leningradu za druhé světové války s vyhoštěním Alexandra Solženicyna (ač ho nejmenuje – už jen proto nemohl román v Sovětském svazu nikdy vyjít) a hlavně s Dostojevského vztahem k Rusku: „ … v tomhle období psal obzvlášť hodně o slovanské otázce, přičemž zdůrazňoval význam Bohem vyvoleného ruského národa, povolaného osvobodit Evropu…“ – jak se náhle mohou tato téměř půl století stará Cypkinova slova zdát aktuální!
Rusko versus Západ – toto dilema se prolíná i do rozboru vztahu Dostojevského a dalšího slavného ruského spisovatele Ivana Turgeněva. „Podle mě jste se už dávno stal Němcem… i váš román je dočista německý,“ vmete Turgeněvovi do tváře při jednom setkání. Neboť Turgeněv, stejně jako řada dalších literárních kolegů, patří k „západníkům“, lidem, kteří nevěří v samospasitelnou roli Ruska a neklaní a nekřižují se před každým kostelem. Právě tato víra je zřejmě hlavním zdrojem Dostojevského xenofobie, jeho nechuti k Němcům, Polákům a „západu“ vůbec.
A hlavně k Židům. Cypkin, sám Žid, jehož rodina se stala zčásti obětí stalinských čistek a zčásti nacistického vyhlazovacího programu, se upřímně snaží dobrat se příčin Dostojevského antisemitismu. Připomeňme ovšem, že protižidovské cítění nebylo v té době ničím neobvyklým, na sklonku 19. století si například Francie prožila proslulou ostudnou Dreyfusovu aféru a v Rusku carská ochranka připravovala pamflet Protokoly sionských mudrců, které ti hloupější antisemité dodnes považují za svou bibli. Cypkin píše o svých pocitech, když četl Dostojevského stať Židovská otázka: „… četl jsem to s bušícím srdcem a doufal, že v těch úvahách, jaké lze slyšet od kteréhokoli černosotněnce, najdu aspoň nějaký světlý bod, aspoň nějaký obrat jiným směrem, aspoň nějaký pokus podívat se na celý problém jiným pohledem… Tenhle člověk nenašel ani slůvko na obranu nebo na obhajobu lidí pronásledovaných v průběhu několika tisíciletí…“ Na otázku „proč mě tak zvlášť přitahoval a vzrušoval život tohohle člověka, který pohrdal mnou a mně podobnými,“ si Cypkin neodpovídá.

Když umírá spisovatel

Z knihy je totiž zřejmé, že Cypkin skutečně Fjodora Dostojevského jako spisovatele navzdory všem jeho nectnostem a běsům, které v románu tak mistrovsky zdokumentoval, upřímně uznává a obdivuje. Při toulkách Leningradem po příjezdu z Moskvy vyhledá dům, kde autor Bratrů Karamazových, Zločinu a trestu, Chudých lidí či Uražených a ponížených zemřel. Až dojemnými pasážemi o Dostojevského posledních hodinách román končí. Opět tu Anna utírá manželova ústa, tentokrát potřísněná ne pěnou po ataku epilepsie, ale chrlenou krví, opět, podpírána matkou, drží jeho bezmocné ruce – už naposledy. A možná vzpomíná na červené hrozny, jimiž ji její Feďa krmil ve vlaku, když odjížděli z Baden-Badenu.