Cypkin, Leonid: Léto v Baden-Badenu

Lidové noviny | 22. 7. 2015 | Kultura | s. 8 | Jiří Peňás

Ve vánici s Dostojevským

Musela to být vášeň, láska a zároveň jakýsi údiv nad ní, co stálo u zrodu tak pozoruhodného díla, jakým je román Leonida Cypkina (1926–1982) o F. M. Dostojevském Léto v Baden-Badenu. Poté, co se stal slavným v západním světě, vychází konečně u nás.

O tu slávu se zasloužila Susan Sontagová, která si v roce 2001 Cypkinovu knihu přečetla. Vlivná americká intelektuálka prý narazila na její anglický překlad, který však v době svého vydání zapadl, v jednom antikvariátě a byla uchvácena. Napsala o knize esej pro The New Yorker, kde ji označila za „jedno z nejoriginálnějších děl dvacátého století“. Takové doporučení nemohlo zůstat opomenuto. Dvacet let po smrti Leonida Cypkina, jenž uveřejnil svůj text v roce 1982 v jednom ruském exilovém časopise, se z Léta v Baden-Badenu stal fenomén.

Zvláštnost a jedinečnost té knihy je ve spojení obsahu a formy – jak také jinak? Jenže tady jde o formu zcela originální, překvapivou a jaksi fantastickou, budící metafyzické pohnutí, a to při zachování základního realistického a faktografického pojetí.

Obsahem jsou vybrané motivy a situace ze života F. M. Dostojevského, které jsou přibližovány prostřednictvím dlouhých, melodických, ale velmi přesných vět, jež jako by se rodily v proudu vypravěčova vědomí. Cestující v zimním vlaku je podobný autorovi, Leonidu Cypkinovi, v reálném světě vědci židovského původu, který jede z nějakého důvodu z Moskvy do Leningradu, kde přespává u své příbuzné, jež přežila blokádu.

Je zima, konec prosince, sníh víří ruskou pustinou, kterou projíždí vlak, brzy se stmívá. Cestující vytahuje knihu, kterou nechal nedávno seříznout, neboť její vazba se již rozpadala. Je to předrevoluční vydání deníku Anny Grigorjevny Dostojevské (česky vyšel jako Život s Dostojevským v roce 1981). S mladou, oddaně ho milující ženou Dostojevskij vyrazil v dubnu 1867 na cestu do Německa. Během ní vypukla jeho destruktivní hráčská vášeň.

Rusko jako závrať

V tu chvíli se vypravěči otevírá pohled na neobyčejně blízké, jakoby bezprostředně zachycované dění a děje, kterými manželé Dostojevští procházejí. Jako by před vypravěčem vyvstalo projekční plátno, do něhož se s velkou živostí a přesností promítají momenty ze života ruského spisovatele. V asociativním řetězci se na sebe vrství epizody z Dostojevského cesty po Německu, která začíná v Drážďanech, kde Dostojevskij obdivoval ve Zwingru Rafaelovu Sixtinskou madonu. Její daguerrotypie pak bude viset nad jeho úmrtním ložem v petrohradském bytě a bude putujícím elementem, který nakonec osvítí mistrovskou, skutečně nezapomenutelně dojemnou a přitom cudně podanou scénu průběhu Dostojevského umírání.

Zatím ale ještě Dostojevskij žije a budí dojem maniakálně založeného jedince, Rusa obtížného, paličatého a vrtkavého, kombinaci komplexu méněcennosti a nadutosti, opovrhujícího „šosáckými“ a „přízemními“ Němci a ještě víc „židáčky“, kteří mu ani nestojí za pohled, jak je nesnáší. My, stejně jako vypravěč, zároveň víme, že jde o geniálního spisovatele, jednoho z největších, jaký kdy žil, člověka prostoupeného potřebou lásky a citu, víry v člověka a v jeho boží podstatu. Ví to samozřejmě i vypravěč, který je jím přitahován a fascinován: součástí knihy je fotografická příloha asi padesáti černobílých fotografií, které Cypkin vyhotovil koncem 70. let. Jsou na něm svatopetrské budovy, spojené se spisovatelovým životem a jeho dílem. Vidíme na nich tedy sovětskou realitu brežněvovských časů, omlácené a omšelé domy z 19. století, temné průchody, opadanou omítku, sem tam sovětský člověk vlekoucí nějakou tašku, prázdné ulice, výjimečně automobil – moskvič nebo žiguli…

Sovětská realita proniká do románu v rovině odboček a návratů k hlavnímu vypravěči, jedoucímu ve vlaku, který se blíží tmou k Leningradu. Je podána ve ztišené, dalo by se říct rezignované tónině, v zamrzlém čase bez naděje na změnu, v kontrastu k Dostojevského představě o ruské výjimečnosti, kterou Cypkin jistě nesdílel.

Prolne se v pasážích, kdy se Dostojevskij setká a utká se svým literárním, společenským i názorovým antipodem I. S. Turgeněvem, noblesním západníkem, kterému sice větší, ale společensky vyřízený, de facto zkrachovalý spisovatel vmete do tváře, že nerozumí Rusku. Ve vyprávění se v tu chvíli otevře odbočka k aktuálnímu případu vyhoštění A. I. Solženicyna (únor 1974) a jeho přijetí na Západě, který Solženicyn začne hned pomlouvat. Jemu bude statečně oponovat jiný, nejmenovaný muž, kterého ovšem režim nikdy za hranice nepustí, nýbrž odveze ho na dlouhé roky do vyhnanství. Andrej Sacharov, protože to je samozřejmě on, má evidentně větší vypravěčovy sympatie. Je nejspíš i antipodem Dostojevského (Solženicyna), se kterým by si nejspíš nerozuměl. Rozumět si s Ruskem, s jeho duší je nadlidský úkol a mýlí se v něm i ti, kdo si myslí, že mu rozumějí, jako si to myslel Dostojevskij, který se přitom do temnoty ruské existence ponořil asi nejhlouběji, jak to bylo možné.

Záhadou je Dostojevskij i pro Cypkina, ruského Žida, jehož rodinná historie byla plná pronásledování a útlaku. Ani stopa soucitu s Židy se u Dostojevského nenajde, jako by nebyli lidskými bytostmi. Génius, který propadal záchvatům hysterie, nejšťastnější byl v okamžiku, kdy se blížil epileptický záchvat, a mučil svou trpělivou manželku žárlivostí a maniakální hráčskou vášní, jež z něj dělala neovladatelného netvora, je jako propast, do které neodvratně směřuje vypravěčův pohled. Podobá se víru, který je opředen závratí z lásky. Pro tuto fascinaci se Leonid Cypkin snažil najít formu. Našel ji v jedinečném prolnutí bolesti a obdivu. Krásná kniha.