Bernhard, Thomas: Moje ceny

Tvar | 28.5.2009 | rubrika: Dvakrát | strana: 2 | autor: Ján Chovanec

Jeden ze známé trojice moderní rakouské literatury: Bachmannová, Handke, Bernhard, prozaik, dramatik a ve svých raných literárních letech také publikující básník, byl za svého života kontroverzní osobností, a to nejen literárního dění kolem německy psané literatury. Jeho věhlas potvrzovala i hojnost cen a uznání, které obdržel. Měl na ně – a též na oceňování jako takové – vesměs jednoznačný názor, za kterým si obvykle paličatě stál i v čase ceremoniálů, a nezměnil ho ani dlouho po tom, co přijatou cenu nebo diplom dávno ztratil a peníze utratil. Jakkoli byl jeho vztah k těmto institucím i samotným poctám odmítavý, nevzdával se jich. Možná i proto, aby slovy podtrhl, co skutkem nedotáhl do konce, sepsal Thomas Bernhard Moje ceny – komentáře „obřadů literárního obdivu“. Texty doplňuje několik proslovů, přednesených při přebírání jednotlivých ocenění.
A nebyl by to Bernhard, kdyby nepřilil oleje do ohně. V knize vydané z jeho pozůstalosti – i když předpokládané sepsání se odhaduje na rok 1980 – zůstává nejen sebeironickým a vtipným, ale i sarkastickým a hodně kritickým vůči objektům svého zájmu v rámci tohoto vyjádření. Bernhardova subjektivního hodnocení zasedání porot, samotných slavností a spících ministrů v prvních řadách se čtenáři dostává především v první části knihy, tedy v oněch dodatečně sepsaných komentářích. Avšak nejedná se o texty ve formě poznámek či připomínek, ale o samostatné, možná také trochu svérázné prozaické útvary, které mají nejblíže k povídce. Vykládá, vlastně opisuje, mnohem více než jenom samotný průběh ceremoniálu a recipient se díky Bernhardovu obšírnému způsobu sdělení dostává i s autorem v první osobě na nejrůznější místa a – díky získaným penězům – je také vtažen do různých životních situací autentického Bernharda stejně tak jako jeho všudypřítomná „tetička“, samotné ceny a samozřejmě vypravěč Thomas Bernhard. I když jsou různé instituce (včetně Vídeňské Akademie věd) vystaveny ve světle ironie a arogance, jako pozitivum autor sám jednoznačně vnímá peněžitý dar s oceněním spojený, který ale záhy bohémsky utratí za auto, i když sám prakticky vůbec neřídí, anebo za dům, jenž hrozí každou chvíli spadnutím. Několikrát si tímto způsobem (například zrovna zmíněnými starými zdmi) dopomůže k metafoře nebo berličce a pak vtipně přenese celý problém úzkosti z nepříjemného udělování na osobní pocit stísněnosti z obleku, který mu je o jedno velikostní číslo menší. Jde si ho vyměnit za větší, pohodlný, až když je „po všem“. Jinde se dokonce jako vítěz loňského ročníku stává členem poroty, jejíž zasedání je limitováno jedinou věcí – a tou je blížící se čas oběda. Ale ať se děje, co chce, dobrý pocit z peněz zjevně zůstává: „Měl jsem ostatně za to, že člověk má vždy brát peníze odkudkoli, kde mu to nabízejí, nešťourat se příliš v tom, jak a odkud je dostává, protože všechny takové úvahy nakonec nejsou nic jiného než přebujelé pokrytectví …“
Thomas Bernhard se v této knize neustále v myšlenkách vrací a vyjadřuje k několika jevům, jež se ho skrze tato různá ocenění dotýkají. Všeobecně zde proto platí, že pomyslná laťka mínění o kvalitě konkrétní věci se podvědomě posouvá v závislosti na délce času, který této myšlence Bernhard věnuje a samozřejmě v závislosti na charakteru tohoto myšlení, tedy jestli ji od počátku vnímá pozitivně, či nikoli.
Druhá, mnohem kratší část publikace Moje ceny, nazvaná jednoduše Proslovy, obsahuje tři více či méně slavnostní projevy pronesené při příležitostech udílení Literární ceny svobodného hanzovního města Brémy („Hamburg jsem znal a stejně jako dnes vždycky jej miloval, ale Brémy jsem si hnusil od prvního okamžiku, je to maloměšťácké, nepředzuje stavitelně sterilní město.“), Rakouské státní ceny a Ceny Georga Büchnera.
Tyto Bernhardovy proslovy jsou samozřejmě vystavěny mnohem komplikovanějším způsobem a jsou filozofičtějšího charakteru, primárně neurčené pro dalšího svědka čtení než onoho prvního. V Brémách mluví negativním způsobem o současných Evropanech, při udělování Rakouské státní ceny o ubohosti dnešního jednotlivce a v poslední řeči posuzuje moderní dorozumívání. Ve všech třech případech se tedy jedná o kritiku současné, především evropské společnosti, vystavěné na společné paralele, s použitím třech různých nástrojů k dosáhnutí téhož hodnocení. V prvním případě je to situace v poválečné Evropě, v druhé řeči poukazuje na postoj člověka ve své pasivitě vůči společnosti, ve třetím případě se zabývá vyjadřováním jako takovým a otázkou jeho existence v současnosti. Bernhardovými slovy řečeno: „…nejkrásnější Evropa je mrtvá (…). Stát je forma, která je setrvale odsouzena ke ztroskotání, lid útvar odsouzený k setrvalé sprostotě a slaboduchosti. (…) O čem mluvíme, je nezbadatelné, nežijeme, ale vypadáme tak, existujeme jako pokrytci, celí zaražení ve fatálním a vposled smrtelném nepochopení přírody, v níž dnes tápeme i s přispěním vědy…“
Vzhledem k charakteru textů, prostřednictvím kterých je snad možno nahlédnout do Bernhardova myšlení, se nabízí srovnání s autobiograficky laděnými prózami soustředěnými v knize Obrys jednoho života. Zde je však interpretováno především dětství a dospívání, samotné Moje ceny pocházejí z období – dá se říct – vrcholu tvůrčích sil. Skepse k poválečné Evropě a jejím hodnotám může být vysvětlena v autobiografické novele Příčina, v níž kromě jiného Bernhard míní, že se Rakousko nikdy nevyrovnalo s fašismem a katolická víra pokrytecky nabyla jenom povrchních hodnot. Na jiném místě v knize Moje ceny zase sám odkazuje na Obrys jednoho života, konkrétně na text Sklep, kde čtenáři předkládá svůj život obchodního tovaryše a poukana další paralely ze současnosti do minulosti.
Posledním textem Mých cen je konečně skutečný komentář, podrobující kritice Rakouskou Akademii řeči a básnictví, v níž dostal Bernhard čestné členství a ihned se ho zbavoval. Jeho názor na „ceny“ je tedy tímto podtržen a jasně prezentován; klidně může být zevšeobecněn na všechny další obdobné instituce.
Svižným a prozaicky kvalitním Mým cenám je těžko možné něco upřít a už vůbec ne kvality díla, s balancováním na pomezí literatury faktu a beletrie. Může být plnohodnotným členem knihovny Bernhardova díla, byť jistě ne jedním z nejlepších. Tam ale ani jeho ambice nesahají a klidně se spokojí s prvotřídní uštěpačností, kritikou a v neposlední řadě vtipem, jenž nesmí u Bernharda chybět.