Barkovová, Anna: Osm hlav šílenství

Tvar | 14. 1. 2016 | rubrika: Dvakrát | strana: 3 | autor: Olga Pavlova

 
„PSÁT JAKO ACHMATOVOVÁ NENÍ ŽÁDNÁ POCHVALA“

Skoro půl století opomíjená básnířka a prozaička Anna Barkovová znovu „promluvila“ v devadesátých letech dvacátého století výborem z tvorby, který vyšel v jejím rodném Ivanovu v Rusku. Jméno této lágrové autorky by však rozhodně nemělo zůstat jen v análech ruské literatury.
            Desítky jmen jsou mocí vyškrtnuty z kánonu ruské literatury, ale právě díky její důslednosti dnes máme k dispozici více textů Anny Barkovové než jedinou sbírku Žena, která vyšla na počátku její tvůrčí dráhy. Texty byly pečlivě uchovány v archivech KGB, neboť sloužily jako důkaz autorčiny protistátní činností. Anna Barkovová je opravdové dítě 20. století. Prožila nadšení a zklamání z revoluce, zažila obě světové války – během té druhé skoro zemřela hlady – a třikrát byla v lágru.
            Dvacetileté Barkovové říkali proletářská Achmatovová. Mladá básnířka toto přirovnání nesnášela, nikdy nechtěla nikoho napodobovat, ale vyrazit vlastní cestou. Jednou na výrok „vy píšete jako Achmatovová“ reagovala slovy „pro mne to není žádná pochvala.“ Byla to velmi tvrdohlavá žena, odmítala navštěvovat literární institut (což jí radil tehdejší sovětský ministr kultury Lunačarskij) a opovrhovala intelektuály, ale vždy se s chutí chopila příležitostí k veřejnému čtení. Na jednom z nich si jí povšiml Alexandr Blok a poznamenal si do deníku: „tvorba Barkovové není nezajímavá“. U Bloka bylo „není nezajímavý“ nejvyšší pochvalou.
            Texty ze svazku Osm hlav šílenství jsou rozděleny do několika části: raná, lágrová, milostná tvorba, deníky a korespondence. Podle slov překladatelky Radky Rubiliny posloužila jako základ pro český výbor antologie z roku 2002 Stále jiná…, která vyšla v moskevském nakladatelství.
            „Už vrší se mohyla z kamení, / polykej, země mrtvého boha, / dvounohých vší schopných myšlení / pohřební píseň byla strohá.“ – Bůh zemřel, nahradila ho ideologie, ta zklamala očekávání a zůstal pouze člověk sám se sebou.
            V povídce „Ocelový muž“ Barkovová zase rozpracovává tehdy velmi populární téma – soužití člověka a stroje. Ocelový muž má být záchranou pro osamělou ženu, ale je taky výsměchem lidské společnosti: „Proletariát je hrobníkem buržoazie a ocelový muž bude hrobníkem starého lidstva z masa a kostí.“ Protagonistka má možnost zvolit si nejen vzhled budoucího partnera, ale i jeho povahu, profesi a politické názory. „Nešlo by zařídit, aby měl ocelový muž celou škálu názorů od jasně materialistických až po sentimentálně liberální? Vyřaďte jenom ekonomický materialismus a komunismus. To by bylo pro stroj příliš mnoho počestnosti.“ Na konci umí stroj předvádět lidské emoce mnohem lépe a důvěřivěji než lidé, a stává se tak až nebezpečně podobným člověku – především tím, že je mnohem lidštější než jeho předobraz z masa a kostí.
            Povídka „Ocelový muž“ zní až příliš aktuálně. Nepředvídá žádnou katastrofu, válku mezi roboty a lidmi, nejde tu o degradaci lidstva kvůli zjednodušení práce a nastoupení strojů do výroby. Robot se stává rovnocenným partnerem, skutečnějším a dokonalejším než živý člověk. Je z něj zajímavý společník a vášnivý milenec. Hranice mezi umělým a skutečným životem se stává příliš tenkou a proměnlivou. Sen o dokonalém umělém tvorovi se splnil a děsí lidi svou přítomností v jejich životě.
            Nejobsáhlejší text z celého výboru čítá osm kapitol, v nichž protagonistka hovoří s ďáblem. Satan v novele Osm hlav šílenství nemá podobu všemocného vládce podsvětí, ale zestárlého unaveného muže, který žije vmalém ruském městě jako penzionovaný úředník a chytá ryby. Rozmlouvají o ráji a pekle, o historii, a hlavně o lidech; vládce pekla jim nevyčítá žádný z osmi smrtelných hříchů, ale banalitu. Banalitu, jež zabila člověka v lidském druhu, banalitu, kvůli které se ze života vytratily všechny vůně a chutě, banalitu, kvůli které se z mocného krále inferna stal kafrající dědek: „»V 19. století se zrodil nový veliký strašný duch. Je mnohem děsivější, než jsem já, třebaže mám bezpočet tváří, neurčitější, nepolapitelnější a zároveň velmi skutečný a věčný.« – »Jaký duch?« – »Nepřemožitelný duch banálnosti.«“ Téma banality provází celý výbor. Zdá se, že pro Annu Barkovovou neexistuje nic horšího než šedivý život, do kterého autorku nutili v zemi, kde se univerzalita, šeď a následně banalita stávaly prvotními hodnotami. I přes to, že výrazně „vybočovala z řady“, přese všechny nesnáze dokázala vést plnohodnotný život, který se odráží nejen v její tvorbě, ale i v deníkových záznamech. – „Jsme obyčejná pakáž. Zvykli jsme si žít dvojakým životem.“
            V denících se Barkovová nenechává tolik unést imaginací, ale popisování okolní reality a zaznamenání vlastních myšlenek není bez ironie a sarkasmu, tolik příznačných pro autorčina literární díla. Není divu, že spisovatelka byla velkou obdivovatelkou Rozanova. V soukromých záznamech, dopisech a úryvcích ze sešitů, umístěných skoro na konci výboru, se dočteme vysvětlení některých momentů z tvorby Anny Barkovové. Fungují jako autorský doslov, proto tu rozhodně zde nemůžeme uplatnit Barthesovu větu o smrti autora. Spisovatelka žije nejen ve svých denících, ale i ve své próze a poezii, projevuje se tam jako skutečný člověk, rovný fikčním postavám. Kromě toho jsou mnohé texty psány v ich-formě s důrazem na ženský rod vypravěčky.
            Na konci svazku čtenář najde milostné básně a krátkou povídku „Čas nalezený“. Nevidím zvláštní důvod oddělovat milostné básně od ostatní autorčiny tvorby, od sociální a lágrové poezie. Ve většině básní se totiž přirozeně propojují všechna tři témata, a tím se stávají poezií života Anny Barkovové.
„S údivem ohlížím se: žila jsem, nebo ne? Přidušenou vytáhli mě na tento svět.
Můj první křik i tělo sevřel stesk a už mě nepustí, ne, už ne.“