Barkovová, Anna: Osm hlav šílenství

Host | 20. 10. 2015 | s. 96 | Zdeněk A. Eminger

Srdce zajíknuté hrůzou

Ta kniha je zjevení. Neříká sice nic o božím slovu, ale proč taky?

Je důkazem, čeho všeho je člověk schopný už dnes, v jedné konkrétní zemi, která stále touží trvat na věky věků. Když si připomenu slova ruského spisovatele a buřiče V. V. Rozanova, která napsal jen pár let po narození Anny Barkovové (autorka na něj ve svém díle sama odkazuje), vidím, že s nimi prorocky mířil k budoucím pokolením: „Hrozně zajímavé jsou pokusy míšení hříšného a svatého. Kdo nad kým zvítězí? Kdo z nich přežije? Co je silnější?“ Zdá se, jako by Rozanov tímto tázáním předznamenal hlavní rysy nejednoho nespravedlivě vydaného života. Právě pro to, co spisovatelku a básnířku Annu Barkovovou (1901—1976) v jejím životě potkalo, je každé její slovo tisícinásobně cennější než všechny lomozivé proklamace ideologických teoretiků/spisovatelů, kterých její rodná zem měla, co paměť sahá, vždycky dost. Anna Barkovová je to zjevení.

Díky nakladatelství Prostor a překladu Radky Rubilinové a Jakuba Šedivého se k českému čtenáři dostává část díla Anny Barkovové, které bylo před rokem 1990 v její zemi — a nejen tam — skoro neznámé. Až pečlivá editorská práce, sestávající z hledání mnoha opisů jejích básní a próz, které se zachovaly u jejích přátel a v samizdatech, stejně jako badatelská činnost v archivu sovětské tajné služby, odkryly jedinečný svět básnířky, jejíž sbírka Žena z roku 1922 byla předzvěstí mimořádného talentu. Rusistka a znalkyně jejího díla Radka Rubilinová doprovodila reprezentativní výběr autorčiných textů skvěle informovaným doslovem, jenž čtenáři ukazuje prameny, motivy a okolnosti spisovatelčina života a tvorby: tedy také tři desítky let věznění v lágrech a vyhnanství za protisovětskou činnost a za to, že jste zkrátka jiní. Celoživotní bytí na okraji společnosti a v nouzi.

Proč to všechno? Protože jinak myslíte, jinak píšete, jinak se chováte, jinak sníte, jinak vypadáte a jinak a v někoho jiného buď věříte, nebo nevěříte. To se, jak ukazují celé zástupy exulantů, vězňů a obětí revolučních, stalinských i poválečných lágrů a čistek, neodpouští. Pokud jste se, tak jako například Nikolaj Berďajev, nedostali jednou z posledních lodí z ďábelského ráje bolševického náboženství, pak vás často čekalo buďto vyhnanství, vězení, nekonečná míra ostrakizace a ponížení, nebo, jako v málokteré jiné zemi, smrt. Smrt milionů jako pilíř nových radostných zítřků.

Anna Barkovová do exilu neodešla a nestihl ji trest smrti. Přesto o něj docela vážně žádala, neboť si nebyla jistá, zda s podlomeným zdravím vydrží další léta věznění. Dostihla ji však smrt sociální, společenská a bolest citlivé ženy a autorky nad tím, že její práce neměla sebemenší naději na vydání. A tak se básně z raného i pozdního období, zápisky, deníkové záznamy, část dopisů a zvláště příběhy „Ocelový muž“a „Osm hlav šílenství“ znovu po mnoha letech objevily jako jedinečné silné dílo, které už nemělo spatřit světlo světa a vystoupit z příšeří soudních spisů a kartoték. To sotva uvěřitelné, konkrétní, archetypální, rozplizlé a všudypřítomné zlo, které Anna Barkovová sama zažila a popsala, by nemělo být zapomenuto ani bagatelizováno.

Výběr z díla Anny Barkovové nemá jen dokumentární, historiografickou hodnotu. Jde v prvé řadě o vnitřní a velmi draze vykoupenou rozvahu nad věcmi, které se mohou dotýkat i nás. Civilní, prostý jazyk, oproštěný od všelijakých ornamentů a patosu, v něčem připomíná kafkovské tázání, které je sice neveselé, ale nezříká se — ve vlastní oběti — hledat odpovědi, za které se ručí vlastním životem. Pohyb v myšlení a otázky, které čtenáře nikdy neukolébají a nepopřejí dobrou noc. To je svět Anny Barkovové, o němž například v básni „Ruská Asiatka“ napsala tyto verše: „Tak i já utíkám od šedi osudu, i já v sobě nesu hroznou tu víru, svou duší lačnou a plnou neklidu ve zkázu věřím, požár a vzpouru.“