Auster, Paul: Muž ve tmě

Týden | 18.5.2009 | rubrika: Kultura | strana: 80 | autor: Pavel Mandys

Americkému OE či výstižněji newyorskému OE spisovateli PAULU AUSTEROVI v češtině letos vyšla již sedmá beletristická kniha z dosavadních třinácti.

Svědčí to o tom, že se jeho čtenářsky nikterak podbízivé texty těší přinejmenším setrvalému zájmu, který snad byl zpočátku (v druhé polovině devadesátých let) vyvolán filmy Kouř a Zelený vzteky natočenými podle jeho scénářů a povídek. Drtivá část jeho překladů vyšla ovšem až v posledních devíti letech, a to vesměs v nakladatelství Prostor: raný vzpomínkový Vynález samoty (1982) v roce 2001, ceněné romány z počátku devadesátých let Leviatan a Mr. Vertigo v letech 2002 a 2001, novější práce Kniha iluzí a Brooklynské panoptikum velmi krátce po originálním americkém vydání; v prvním případě po třech letech v roce 2005, ve druhém po dvou (2007). Austerův poslední román Muž ve tmě se objevuje česky sotva půl roku po premiéře, přičemž nakladatelství Prostor takto rychle hodlá postupovat i v budoucnosti. Náklady to nejsou závratné (od 1500 výtisků až po 2500 v případě dotiskované Newyorské trilogie a Mr. Vertiga), ale ani ne tak malé, aby se tu Paula Austera vydávat nevyplatilo.
Důvod českého čtenářského zájmu není zase tak překvapivý a patrně se shoduje s všeobecnou pozorností, kterou Austerovi věnují i ostatní evropští čtenáři (a kritika). Bývá označován za nejevropštějšího amerického autora – zejména proto, že přímočarý příběh, který bývá tak trochu ze setrvačnosti považován za převažující americkou románovou formu, prokládá „evropskými“ formálními experimenty, totiž příběhy v příbězích, mísením a relativizací pokleslého i vážného žánru a obecně vynalézavým podkopáváním očekávání čtenářů, což mu (paradoxně i příznačně) následně zajišťuje jejich přízeň; přinejmenším u té části publika, která si u literatury nechce jen odpočinout.

Dvě alternativní války

Jistým vybočením z takto zavedeného stylu bylo již Brooklynské panoptikum v roce 2005, jakási melancholická forma mírně bukolického až humoristického románu, Bouvard a Pécuchet jedenadvacátého vard století. Temnější nádech tého dodával novele o dobrých lidech její závěr: poslední kapitola totiž končila ráno 11. září 2001. Ale předtím spisovatel přede – střel milé, nekomplikované vypravování, bez postmoderních fint; Brooklynské panoptikum je rozhodně nejpřístupnější, čtenářsky nejvíce vděčná autorova kniha.
Naproti tomu je Muž ve tmě, jak již sám název naznačuje, jednou z Austerových vůbec nejtemnějších knih. Odehrává se ve světě po 11. září, kdy Amerika vytáhla do války s Irákem i s agresivními islamisty. A válka je v knize přítomna hned dvakrát: nejprve v paralelním metapříběhu, dystopii o muži, který se náhle probere v alternativním světě uprostřed zuřící druhé americké občanské války, a poté v lapidárně podaném vylíčení osudů jiného muže, který si dojel pro násilnou smrt do okupovaného Iráku, přičemž tato smrt je detailně zachycena na videozáznamu.

Postava vraždí svého autora

Oba tyto klíčové příběhy spojuje osoba dvaasedmdesátiletého, na invalidní vozík upoutaného literárního kritika Brilla, který navíc trpí nespavostí. Aby ji zahnal, vymýšlí si příběhy, které ale nesepisuje. Desátník Brick, původně podprůměrný kouzelník živící se vystoupeními ve školách a domovech důchodců, je hrdinou jeho aktuálního příběhu, který jako by propojoval autora s jeho postavami. Brick se totiž dozví, že jeho úkolem je zavraždit právě svého autora Brilla, podle postav sci-fipříběhu viníka rozsáhlého válečného utrpení, které může skončit jen tím, že jej přestane fabulovat. A nic než vražda na něho neplatí.
Motiv postavy, která se zpoza hranic svého příběhu začíná dobývat ke svému autorovi, není nikterak nový, klasickou je v tomto směru divadelní hra Luigiho Pirandella Šest postav hledá autora z roku 1921. Auster sám si již jednou s tímto modelem pohrál: v autorském filmu Vnitřní život Martina Frosta (2007; u nás uvedeném jen při autorově loňské návštěvě Prahy na Festivalu spisovatelů) se spisovatel postižený tvůrčím blokem setkává se záhadnou dívkou, která, jak se později ukáže, je vlastně jeho múzou.
Tentokrát však nedochází k žádné rafinované hře: jako by se Austerovi přítomnost zdála příliš traumatická, než aby ji mohl shazovat „literátskou“ konstrukcí. Desátník Brick se tudíž se svým autorem nikdy nesetká (i když k němu nakonec míří), naděje čtenářů na rafinovanou postmoderní zápletku utne autor (autor Brill i autor Auster) velmi rázně a trochu náhle dříve, než je desátníkův příběh uspokojivě uzavřen. Ale válka nejen v Austerově podání vskutku nepřeje uspokojivým koncům, životy ukončuje bez pointy.
Podobně náhle, bez příčiny, končí i život Tita Smalla, nápadníka Brillovy vnučky. Ta si od té doby (zbytečně) klade za vinu, že snad jeho odjezd do Iráku zavinila tím, že se s ním rozešla, a toto vsugerované trauma z ní učiní podobnou trosku, jaká je z jejího dědečka. Což je zároveň sblíží a od společného nutkavého sledování a rozebírání filmové klasiky (některé pasáže jsou docela pronikavými analýzami dotyčných filmů – Zlodějů kol, Velké iluze či Příběhu z Tokia) oba dovede až k finálnímu rozhovoru, v němž se navzájem se svými nočními můrami svěří a zároveň se jeden druhému pokusí je rozehnat. S křehkým úspěchem, který je spíše naznačen, protože na více není prostor: děj knihy se odehrává pouze během jediné (hlavním hrdinou probdělé) noci.

Obama a naděje

Muž ve tmě není románem, ale novelou, ba možná spíš jen náčrtem, který Auster nakonec nechal v nerozvinutém stavu. Samo o sobě to nevadí; jen ti, kdo román v duchu Mr. Vertiga nebo Knihy iluzí očekávají, by na to měli být připraveni. Navíc je to novela dosti komorní, která navzdory oné dramatické fantaskní pasáži nakonec řeší problémy intimní: především sebeobviňování. Příliš rychlý přelet nad některými nabízejícími se lidskými osudy, nevysvětlitelně náhlé ukončení vloženého příběhu a některé těžkopádnější dialogy nicméně mohou autorovy příznivce zklamat. Tentokrát to nezachraňuje ani Austerův styl, nyní lapidárnější, úspornější a prostší, zbavený oné mírně starosvětské elegance, na kterou jsme bývali zvyklí. Může to být samozřejmě i změnou překladatele, protože zatímco o většinu předešlých překladů se podělily Barbora Punge Puchalská s Petrou Kůsovou, tentokrát se textu chopil Jan Jirák. Ale dost možná, že k prostším příběhům prostší jazyk patří – a čte se to koneckonců stále velmi dobře.
Snad ta potíž tkví v tom, že Paul Auster byl, stejně jako mnoho jeho kolegů a přátel, natolik rozhořčen a frustrován vládou George Bushe, že se nedokázal od aktuálních událostí úplně oprostit a místo toho se ponořit do vlastního fiktivního světa -přinejmenším to naznačuje torzovitý osud desátníka Bricka, který nakonec ustoupí „realističtější“ tragédii Tita Smalla. Tak jen doufejme, že aktuální americká administrativa, jejíhož vůdce spisovatel nepochybně volil, odpoutá jeho pozornost od aktualit a dovolí mu soustředit se na rozsáhlejší a rozvinutější dílo.

Foto popis| * LONI V PRAZE. Minulý rok byl Paul Auster největší hvězdou pražského Festivalu spisovatelů.
Foto popis| * EVROPANÉ HO MAJÍ RÁDI. V roce 2006 dostal z rukou španělského korunního prince Felipeho Cenu prince Asturského.
Foto popis| * PADOUCH BUSH. V éře Bushovy vlády dával Auster svým postavám jména připomínající to prezidentovo.
Foto autor| Foto: 1 Tomáš Nosil, 2 ČTK, 3 Karel Šanda