Améry, Jean: Vztáhnout na sebe ruku

Magazín Víkend DNES | 12.6.2010 | rubrika: Recenze | strana: 42 | autor: Josef Chuchma

Sebevražda nahlédnutá naprosto bez úhybů

Jak jednal, tak i psal. A jak psal, tak i jednal. Filozof a esejista rakouského původu JEAN AMÉRY (1912-1978). Knihu Vztáhnout na sebe ruku by nemohl stvořit ten, kdo o sebevraždě přemýšlí jen teoreticky. Nedlouho po dokončení textu Améry uzavřel svůj život předávkováním se léky na spaní.

V relativně rychlém sledu a ve správném pořadí máme díky nakladatelství Prostor přeložena dvě na sebe volně navazující díla existencialistického myslitele Jeana Améryho – vloni zde vyšla jeho kniha O stárnutí – Revolta a rezignace, nyní tedy práce Vztáhnout na sebe ruku – Rozprava o dobrovolné smrti. V originále první z titulů autor publikoval v roce 1968, druhý o osm let později. Asi nebylo v Evropě druhé poloviny minulého století člověka, který by s perem v ruce uvažoval o procesu stárnutí a možnosti sejít se světa vlastní rukou důsledněji než právě Jean Améry.

V knize O stárnutí Améry výslovně upozorňoval, že nejde o teoretické pojednání, nýbrž o příspěvek, jenž by nemohl vzniknout bez sebepozorování, bez osobní zkušenosti. Jiná věc je, že v textu citoval řadu autorů, zkrátka do úvah neokázale prosakovala jeho nemalá vzdělanost. To všechno platí i o Vztáhnout na sebe ruku. „Snažil jsem se pozorovat dobrovolnou smrt ne zvenku, ne ze světa žijících nebo přeživších, ale z nitra těch, o nichž mluvím jako o sebevrazích (suicidantech), nebo o těch, kteří se k sebevraždě chystají (suicidérech).“ Ale už v téhle větě z autorovy předmluvy, jak pak seznáme četbou knihy, leží přítomen nikoliv přímo rozpor, nicméně náraz na možnosti jazykového vyjádření; ostatně limity řeči jsou jednou ze skutečností, na něž Améry opakovaně upozorňuje. Zatímco autorova introspekce a empatie dávají zřetelně najevo, že máme co do činění se suicidérem vážně uvažujícím o skoku do prázdna, ba připravujícím se na něj, o stavech suicidantů, tedy těch, kteří dokonali sebevraždu, lze pouze spekulovat. Z nicoty se totiž nedá podat svědectví (Améry: „Chci raději svědčit než přesvědčovat.“) Jean Améry odmítal jak zobecňující psychologizování, tak pozitivistický sběr dat. Jako ten, kdo zažil hrozné věci (byl vězněm koncentračních táborů, podstoupil mučení), kladl důraz na individuální prožitky. Jedinec u něj stál proti společnosti v tom smyslu, že společnost si jedince vždy nějak nárokuje; Améry tento vnější nárok zásadně neuznával. Jestliže člověk se rodí a zejména umírá vždy osamocen (je na to v poslední instanci přece sám), pak také patří sám sobě a může rozhodnout o sobě. Sebevrah by neměl mít stigma nedostatečnosti či vyšinutosti – tím spíš, že otázka normality je vždy věcí společenské dohody, jejíž obsah se proměňuje v čase.

Můžete pochopitelně namítnout, že Améryho psychika byla hluboce poškozená, že jeho nevolnost ze života, potažmo text je projevem setrvale depresivního rozpoložení, které by bývalo stálo za to léčit. Viz třeba tato citace: – „Fenomenální skutečnosti se pramálo starají o logiku. Život – zde chápán jako ,bytí‘ stejně jako ex-sistere – je břemeno. Nastupující den je stísňující tíže. Tíží je vlastní tělo, které nás sice nese, které ale také musíme nést – nikdy jsem nechápal, jak to mohou tlustí lidé sami se sebou vydržet. Břemenem je práce, obtížný je volný čas. Mít byt s nábytkem je tíživé. Musíme vydržet a snášet hluk z ulice a lidské hlasy – jak chytrá je každodenní řeč. V erekci je penis těžký, když visí, je ještě těžší. I ta nejněžnější ňadra je nutné s sebou stále nosit. K tomu se na nás neustále řítí čtyři k sobě se blížící stěny.“ Nadto z té knihy-rozpravy vane samota, kterou žádný (existencialistický) román snad ani nemůže obsahovat už proto, že Améryho text je především samomluvou, neobsahuje jedinou zmínku o někom žijícím a blízkém, pisatel nezmiňuje žádný kontakt, natož útěšný, s druhou žijící osobou.

Zkusme to však obrátit: Co když člověk typu Améryho, navíc posedlý formulováním, může poukázat na „prapůvodní otázky po skutečnosti existence“, na jejichž maskování a potlačování si civilizace nachází stále sofistikovanější prostředky? Nejsme od améryovských náhledů druhými i sami sebou raději odháněni, abychom zůstali použitelní a trochu si „to tady“ užili?

Ačkoliv autorovo existencialistické založení je nesporné a vymezování se vůči Jeanovi-Paulu Sartrovi v obou zde zmíněných knihách zřetelné, Jean Améry byl myslitelem neodvislým. A naprosto neideologickým. Jeho publikace O stárnutí a Vztáhnout na sebe ruku nestárnou a žijí! Tyto prožité a „protělesněné“ práce totiž vybízejí k niterné a bolestné konfrontaci a člověk k nim, když už se odhodlá vzít je do ruky, přistupuje natolik vážně, nakolik bere vážně své tělo a svoji existenci, přičemž stále silnější uvědomování si těla, jeho „fungování“, patří k našemu civilizačnímu vývoji.