Kniha představuje vysoce hodnotnou memoárovou literaturu, která odkrývá mnohé z našich nedávných dějin, především společenské a politické poměry v Československu padesátých a šedesátých let. Autorka má schopnost přesvědčivě a působivě vykreslit atmosféru doby, prostředí, vnitřní pohnutky a charaktery lidí. Líčení osobních osudů, rodinných a mezilidských vztahů se pojí s pronikavými obecnými vhledy na společenskou situaci, a zejména na zvrácenost komunistické ideologie. Kniha má svou kompozicí charakter rozvětveného románu.
Žofie Langerová byla původem budapešťská Židovka, která se před válkou provdala za slovenského levicového intelektuála a přesvědčeného komunistu Oskara Langera. Koncem třicátých let odjeli i s malou dcerkou do USA, odkud se po válce vrátili na popud Langerových komunistických přátel na Slovensko. Langer působil jako střední komunistický kádr na ÚV KSS a jako náměstek jednoho výrobního podniku. Po zatčení v roce 1951 byl donucen svědčit proti Slánskému a sám byl odsouzen v jednom z pobočných procesů na 22 let. Zatímco on zůstal do konce života přesvědčeným komunistou, bojujícím za očištění svého jména a soudní rehabilitaci, Langerová, i když pochybnosti měla od počátku, přišla o veškeré iluze hned v roce 1951, kdy na ni a její dvě děti plně dopadla šikana režimu, vyhazov z práce a bytu, vystěhování z Bratislavy atd., a naopak jasně prohlédla podstatu ideologie a zločinnost režimu. S manželem se však – nebo spíš právě proto – nerozvedla navzdory nátlaku během jeho věznění ani potom. Langer s podlomeným zdravím zemřel v roce 1966.
Hlavní část pamětí napsala Langerová v průběhu pražského jara ještě před ruskou okupací. Hned po srpnu 1968 emigrovala a usadila se i s rodinou své dcery ve Švédsku. Její paměti poprvé vyšly anglicky v Londýně v roce 1979, přeloženy byly do francouzštiny, švédštiny, slovenštiny a dalších jazyků.
Žo Langerová (1912–1990), rozená Zsófia Bein, se narodila v Budapešti, kde její otec pracoval jako ředitel cukrovaru. V roce 1934 si vzala Oskara Langera, slovenského levicového intelektuála, a přestěhovala se do Bratislavy. Na konci roku 1938 emigrovala spolu s manželem a dvouletou dcerou Zuzkou před nacismem do Spojených států, kde zůstali až do roku 1946. V Americe vystřídala několik zaměstnání, pracovala například jako servírka, fotografka nebo asistentka šéfa známého knihkupectví. Dokázala se uplatnit i díky svému mimořádnému jazykovému nadání.
Po válce se rodina na žádost Langerových komunistických přátel vrátila na Slovensko a usadila se opět v Bratislavě. Zde se jim v roce 1948 narodila druhá dcera Táňa. Žo zpočátku pracovala v podniku zahraničního obchodu Ligna, po manželově zatčení v roce 1951 ji přeřadili do výroby. Pracovala jako dělnice v Matadorce, později v Drevoně. Roku 1952 ji v rámci tzv. Akce B spolu s dětmi odsunuli do Tvrdošovců nedaleko Nových Zámků, odkud se po dvou letech ilegálně vrátila do Bratislavy. Jediným zdrojem příjmů pro ni byly tehdy překlady, které vycházely pod jiným jménem. V roce 1956 našla zaměstnání v nově založeném bratislavském Večerníku, později, až do odchodu do penze, pracovala jako redaktorka časopisu Príroda a spoločnosť.
V srpnu 1968 po invazi sovětských vojsk emigrovala a usadila se ve Švédsku. Naučila se jazyk a osm let pracovala jako korespondentka v podniku ASEA. Zemřela 1. prosince 1990 v Uppsale.
Oskar Langer (1907–1966) pocházel z Príbovců v okrese Martin a už v mládí sympatizoval s levicí. Vysokoškolské vzdělání ekonomického zaměření získal v Praze, později pracoval v řídících funkcích různých soukromých společností. V letech 1938–1946 žil s manželkou a dcerou ve Spojených státech. Po návratu působil v letech 1946–1948 jako vedoucí národohospodářského oddělení ÚV KSS, po únoru 1948 se stal náměstkem pověřence pro výživu. V srpnu 1951 ho uvěznili, donutili svědčit v procesu s Rudolfem Slánským a později odsoudili na dvacet dva let. V květnu 1960 ho v rámci amnestie propustili, po rehabilitaci v roce 1962 se stal zaměstnancem Slovenské národní rady v oblasti cestovního ruchu. Zemřel 28. ledna 1966 v Bratislavě.
Kniha Žo Langerové není oslavou mrtvého hrdiny; přestože byla loajální ke svému manželovi, zachovávala si kritický odstup od jeho politických ideálů. … Je výborně napsaná, s komplexní rozvinutou strukturou hodnou románu a poskytuje svědectví nezaslepené ideologií.
Igor Hajek, THE GUARDIAN
Čas nic neubral na hloubce a přesvědčivosti výpovědi nejen o autorčině životě s Oskarem Langerem, ale ani na autentičnosti líčení komunistického režimu.
Anton Baláž, KNIŽNÁ REVUE
Zpráva o autorčině životě s čestným komunistou spojuje styl George Eliota, Kafky a Edgara Allana Poea. Jako součást disidentské literatury může sloužit pro orientaci západním liberálům, kteří stále váhají mezi vyprázdněnou romantikou spolupráce a strachem z rudého monstra.
Sally Vincentová, THE OBSERVER
Kniha, kterou jsme očekávali, je konečně tady, ve formě pronikavé, ryze napsané memoárové literatury. Není to první vydání, je to překlad knihy, která už zažila svůj úspěch na Západě.
Jaro Franek, ROŠ CHODEŠ
Langerová předkládá odvážnou výpověď o kafkovském utrpení střední a východní Evropy ve 20. století a vykresluje spletitost individuálních životů bojujících za probuzení z této noční můry.
David Convery, THEDUSTBINOFHISTORY.WORDPRESS.COM
Kniha je mnohovrstevná; najdeme v ní pronikavé politické názory, obraz otřesného byrokratického pokrytectví a lhostejnosti i silné a citlivé vylíčení života.
Neal Ascherson, PŘEDMLUVA K 2. BRITSKÉMU VYDÁNÍ
Kniha představuje mimořádný dokument srovnatelný s Doznáním Artura Londona, je v ní však cosi výjimečného – a to v jejím ženském hlasu, v jejím pohledu, neustálých vibracích bolesti a štěstí, politických souvislostech, které jsou důležité i v naší době.
Raymond Jean, LE NOUVEL OBSERVATEUR
