Wittgensteinův synovec bývá přiřazován k autobiografickým románům Thomase Bernharda (1931–1989), ale vlastně už jeho podtitul odkrývá, že je spíše svědectvím o hlubokém přátelství dvou mužů, z nichž jeden je postižen těžkou plicní chorobou a druhý závažným duševním onemocněním. Pouto, které se zrodilo při jedné vášnivé diskusi nad Haffnerovou symfonií, je vlastně zoufalou obranou proti nepopsatelné mašinerii vezdejšího světa a zvrhlosti byrokratických a státních pravidel. Bernhardův přítel Paul Wittgenstein (1907–1979), synovec slavného filozofa a neméně proslulého klavíristy, sice nikdy žádnou práci nevydal, ale pro autora byl přesto velkým filozofem života stejně jako pozoruhodným znalcem hudby, jehož pravým dílem byl však jen vlastní bohatý život. Paul Wittgenstein, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozházel a rozdal chudým a neznámým lidem, sám odešel ze světa v naprosté bídě a ponížení. Tento „génius bez výsledků“, známý jako jachtař, tanečník a nadšený znalec operních děl, který od svého třicátého pátého roku trávil hodně času na klinikách pro duševně nemocné, byl pro Bernharda jednou z nejbližších lidských bytostí; člověkem, který s ním sdílel vášnivost i rozpornost lidských soudů i důsledně ironický odstup od koloběhu groteskních rituálů moderních společností.
„Šílený Paul nepochybně dosáhl úrovně filozofa Ludwiga; ten představuje naprostý vrchol filozofie a duchovních dějin, Paul pak naprostý vrchol v dějinách šílenství.“
