Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů – většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 – je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881–1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu.
K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem Kulterer (1969).
