Vlivný politolog, historik a bývalý ministr zahraničí Spojených států předkládá ve své nejnovější práci z roku 2014 mnohostranný, historickými a politickými souvislostmi podložený pohled na řád světa. Ukazuje, že kořeny současného uspořádání mezinárodních vztahů byly poprvé zformulovány v západní Evropě téměř před čtyřmi staletími na mírové konferenci v německém Vestfálsku. Mír po třicetileté válce tehdy odrážel pragmatické vyrovnání s realitou a byl založen na společenství suverénních států, které kontrolují své vzájemné ambice prostřednictvím všeobecné mocenské rovnováhy. Vestfálský systém se postupně rozšířil po celé zeměkouli a pojal do sebe řadu odlišných civilizací a regionů. Autor sleduje, jakými proměnami prošel tento systém rovnováhy po Francouzské revoluci a napoleonských válkách na vídeňském kongresu a jak se s jeho stavebními kameny vyrovnávaly jiné části světa v souvislosti se svou historickou, politickou a kulturní odlišností.
Autor věnuje svůj analytický pohled také otázkám Středního východu (a speciálně Íránu), odlišným koncepcím mocenské rovnováhy v Evropě a Asii, zvláště čínské „harmonii pod nebesy“. Pozornost zaměřuje také na americké politické vize, které se přestaly opírat pouze o systém vyvažování a začaly usilovat o dosažení míru šířením demokratických principů. Kissingerovy úvahy ústí v současnosti a hledají perspektivu světového řádu pro naši dobu tváří v tvář takovým výzvám, jako je islamismus, šíření jaderných zbraní a globalizace.
Americký politik, diplomat a politolog Henry Alfred Kissinger se narodil v německém Fürthu v roce 1923. Jeho rodina uprchla v roce 1938 před nacistickou perzekucí Židů do Spojených států, kde obdržel v roce 1943 státní občanství. Doktorát získal na Harvardově univerzitě a působil zde jako profesor dějin diplomacie a politologie až do konce šedesátých let. Zároveň v letech 1955–1968 pracoval jako poradce pro různé americké vládní činitele, později vykonával funkci předsedy Rady pro národní bezpečnost (1969–1975) a ministra zahraničí USA (1973–1977). V roce 1973 obdržel Nobelovu cenu za mír.
Jako ministr zahraničí dosáhl řady zásadních diplomatických úspěchů, které se týkaly amerických vztahů k Sovětskému svazu, Číně, Vietnamu a Střednímu východu. Rozvinul politiku pružnějších vztahů mezi USA a SSSR – tzv. politiku détente –, která vedla k rozhovorům o snížení počtu strategických zbraní, a zejména se zasadil o sblížení mezi Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou na počátku sedmdesátých let (tzv. čínská karta), čímž se ustavila nová globální rovnováha sil. Sehrál klíčovou roli v Nixonově vietnamské politice – ve vymanění se americké armády z Jižního Vietnamu a v jejím nahrazení jihovietnamskými vojenskými silami. Začal úspěšně praktikovat tzv. kyvadlovou diplomacii na Středním východě, jejímž smyslem bylo zastavit arabsko-izraelské konflikty a zprostředkovat příměří (např. v izraelsko-arabské válce v roce 1973). Jejím důsledkem bylo omezení sovětského vlivu v oblasti a nastartování mírového procesu.
Henry Kissinger si získal velký vliv i jako politolog a odborník na bezpečnostní problematiku. Kniha Jaderné zbraně a zahraniční politika (Nuclear Weapons and Foreign Policy, 1957) mu zajistila značnou autoritu v otázkách americké strategické politiky. Kissinger se v ní postavil proti politice „hromadné odvety“ vůči sovětskému útoku a vypracoval koncepci „pružné reakce“, spojující použití taktických jaderných sil a konvenčních zbraní. V knize Nutnost volby (The Necessity for Choice, 1960) omezil své pojetí „pružné reakce“ na konvenční zbraně.
Značného věhlasu ovšem dosáhly i další Kissingerovy knihy, z nichž česky v nakladatelství PROSTOR vyšlo Umění diplomacie (1996) a Obnovení světového řádu. Metternich, Castlereagh a otázka míru 1812–1822 (2009).
