Když Tony Judt v roce 2008 onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelným neurodegenerativním onemocněním vedoucím k naprosté fyzické nehybnosti, nacházel útočiště v myšlení – svůj „palác paměti“ situoval do malého penzionu ve Švýcarsku, kde jako desetiletý strávil s rodiči šťastné chvíle zimní dovolené. A jak napsal, právě onen hotýlek se proměnil „z mnemotechnického spouštěče vzpomínek v prostor sloužící jako sklad“, v němž znovu promýšlel, třídil a oživoval to, co mu utkvělo v mysli. Byl si vědom, že hodnota návratů do minulosti „v zásadě spočívá v impresionistickém efektu: v tom, jestli se mi podařilo propojit a usouvztažnit soukromé a veřejné, zdůvodněné a tušené, vzpomínané a procítěné“.
Tonymu Judtovi se to povedlo dokonale. Proudy vědomí ho přenášejí od nostalgických reminiscencí na život uprostřed jeho rozvětvené židovské rodiny, na zážitky spojené s otcovými auty, jídlem či čtvrtí Putney, k vlastním dobrodružným jízdám v londýnských dálkových autobusech a vlacích nebo k rodinným cestám trajektem Lord Warden. Ve vzpomínkách na dětství podává zprávu o strastiplné situaci poválečného Londýna, o architektuře jeho různých částí od zanedbaných koutů po takzvané lepší čtvrti a předměstí.
V dalších kapitolách se dotýká například nevlídné atmosféry středního školství, z níž se jako světlý bod vynořuje podivínský, ale hluboce lidský učitel, líčí, jak v mládí pracoval o prázdninách v kibucu a jak postupně ze svého nadšení pro tuto formu soužití vystřízlivěl, jinde s přesností a sociálním citem zachycuje poměry za svých studií v Cambridgi a v Paříži nebo vzpomíná na své studentské brigády či revoluční studentské hnutí. Brilantní jsou eseje na téma integrity slov, která jsou „vším, co máme“, a úvahy o Americe, „zemi nevinné a nebezpečné současně“, která mu učarovala, o jejích protikladech a zvláštnostech, sexu, americké pruderii i okouzlující rozmanitosti New Yorku.
Další kapitoly jsou věnovány střední a východní Evropě, odkud pocházejí Judtovi židovští předci, kteří do Londýna prchli před pogromy z Ruska, Rumunska, Litvy a Polska. Českého čtenáře bezpochyby zaujme, proč se Judt uprostřed pochybností spojených s krizí středního věku začal po setkání s Janem Kavanem na počátku osmdesátých let učit česky, jak se od Karla Čapka dostal k Václavu Havlovi, i jeho pocit, že z něj kontakty s českým prostředím udělaly „věrohodného veřejného intelektuála“ a že se díky ovládnutí češtiny stal „zcela odlišným typem vědce, historika i člověka“. Právě v této části Evropy Judt také nalezl vazbu ke svému východoevropskému a židovskému původu. Proto také jednu z esejí věnoval židovské identitě, vlastní sebereflexi a „životu člověka na hraně“.
Výpověď o osobní zkušenosti, pevně zasazená do doby, v níž Tony Judt žil, byť byl poslední dva roky života odsouzen k nehybné samotě, je nesmírně autentická, navíc jí vědomí autora, že mu zbývá málo času, vtisklo výsostně existenciální rozměr. Nemalou pozornost si také zaslouží jeho jazyk a textem mnohdy překvapivě probleskující vědoucí ironický humor.
Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na širší problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, do češtiny byla přeložena jeho monumentální Poválečná Evropa (Postwar, 2005) a esej Zle se vede zemi (Ill Fares the Land, 2010). V nakladatelství PROSTOR vyšla roku 2013 jeho kniha Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem.
