Téma takzvaného retribučního soudnictví patří k nejméně probádaným a také nejméně známým v obecném českém povědomí. Jeho smyslem mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů, udavačů apod., zkrátka těch, kteří se na území státu v souvislosti s nacistickou okupací země vážně provinili. Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích souzeno přes 40 tisíc lidí a odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti.
Po uvedení obecných souvislostí vzniku velkého retribučního dekretu mapuje autorka nejprve tzv. lidovou spravedlnost na Královéhradecku, tj. bezprostřední poválečnou „lidovou“ odplatu, projevy násilí a spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými, zřizování internačních táborů a vyšetřování obviněných. Poté přechází k ustavení a samotné činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945–1948. Před zrakem čtenáře posléze vystupují především osudy konkrétních lidí, Čechů i Němců, od pouhých členů zločineckých organizací a drobných udavačů přes příběhy skutečně velkých zločinců až k případům lidí nespravedlivě obviněných. Jednotlivé příběhy a kauzy jsou zajímavé jak z individuálního, lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály.
Autorce se podařilo též odkrýt a uceleným způsobem zpracovat několik neznámých témat. Předně jsou to ženské koncentrační a pracovní tábory ve východních Čechách, respektive příběhy jejich dozorkyň a vězeňkyn. Stejně uceleně a poutavě zpracovala také osudy členů služebny hradeckého gestapa nebo příběh odbojové skupiny kolem Karla Hlaváčka.
Pozoruhodné je i její líčení komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Navzdory tomu, že byly mimořádné lidové soudy personálně obměněny a vystaveny velkému ideologickému a politickému tlaku, většina východočeských soudců si uchovala nezávislost a čisté svědomí, na což někteří později bohužel doplatili.
