Ve své první práci z oblasti dějin mezinárodní politiky se Kissinger zabývá diplomatickou historií Evropy od porážky Napoleona v Rusku přes sérii mezinárodních kongresů v letech 1814-1822 až po protiturecké povstání v Řecku 1822, které definitivně ukončilo již několik let slábnoucí britskou participaci na evropské politice.
V centru autorovy pozornosti stojí aktéři mnoha desítek rozhovorů, konferencí a kongresů – rakouský kancléř Metternich a jeho protějšek, britský ministr zahraničí lord Castlereagh. Především na jejich osudech a názorech sledujeme, jak se habsburská monarchie po Napoleonově pádu postupně odpoutává od svého vnuceného francouzského spojence a přebírá vůdčí roli v evropské diplomacii a zároveň jak Británie prosazuje v protinapoleonské koalici své pojetí politiky rovnováhy v Evropě.
Evropské státy se tehdy pokusily na troskách ponapoleonské Evropy vystavět nový mezinárodní řád, poprvé založený na pravidelných konzultacích a snaze nalézt jednotící politické principy. Kissinger jej analyzuje pod zjevným vlivem nedávno skončené druhé světové války, která postavila svět před velmi podobný problém jako napoleonské války Evropu. A neskrývá sympatie k pragmatické, neideologické politice Metternicha a Castlereagha, hledající stabilní mezinárodní řád založený na rovnováze sil a vzájemných garancích.
Historická fakta jsou pro Kissingera především podnětem k přemýšlení o jejich smyslu a významu a jeho cílem je vždy snaha porozumět událostem a jejich protagonistům. Autor též vyniká mimořádnou schopností psychologické drobnokresby, ať píše o Metternichovi či Castlereaghovi, anebo se zabývá ruským carem Alexandrem či poraženým a kompromisu neschopným Napoleonem.
Autor
Henry Kissinger
Americký politik, diplomat a politolog Henry Alfred Kissinger (1923) se narodil v německém Fürthu. Jeho rodina uprchla v roce 1938 před nacistickou perzekucí Židů do Spojených států, kde obdržel v roce 1943 státní občanství. Doktorát získal na Harvardově univerzitě a působil zde jako profesor dějin diplomacie a politologie až do konce šedesátých let. Zároveň v letech 1955–1968 pracoval jako poradce pro různé americké vládní činitele, později vykonával funkci předsedy Rady pro národní bezpečnost (1969–1975) a ministra zahraničí USA (1973–1977). V roce 1973 obdržel Nobelovu cenu za mír.
Jako ministr zahraničí dosáhl řady zásadních diplomatických úspěchů, které se týkaly amerických vztahů k Sovětskému svazu, Číně, Vietnamu a Střednímu východu. Rozvinul politiku pružnějších vztahů mezi USA a SSSR – tzv. politiku détente –, která vedla k rozhovorům o snížení počtu strategických zbraní, a zejména se zasadil o sblížení mezi Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou na počátku sedmdesátých let (tzv. čínská karta), čímž se ustavila nová globální rovnováha sil. Sehrál klíčovou roli v Nixonově vietnamské politice – ve vymanění se americké armády z Jižního Vietnamu a v jejím nahrazení jihovietnamskými vojenskými silami. Začal úspěšně praktikovat tzv. kyvadlovou diplomacii na Středním východě, jejímž smyslem bylo zastavit arabsko-izraelské konflikty a zprostředkovat příměří (např. v izraelsko-arabské válce v roce 1973). Jejím důsledkem bylo omezení sovětského vlivu v oblasti a nastartování mírového procesu.
Henry Kissinger si získal velký vliv i jako politolog a odborník na bezpečnostní problematiku. Značného věhlasu dosáhly i jeho knihy, z nichž česky v nakladatelství PROSTOR vyšlo Umění diplomacie (1996, 1997, 1999,) Obnovení světového řádu. Metternich, Castlereagh a otázka míru 1812–1822 (2009) a Uspořádání světa (2016, 2021).
