Nesmrtelná túra do Compostely

„O fyzický výkon mi nešlo: sportovec jsem odjakživa. A zcela určitě mi nešlo o knihu: nevedl jsem si cestovní deník, dokonce jsem si ani nedělal poznámky. Až celé měsíce po návratu jsem dostal chuť psát. Spolehl jsem tedy na protřídění vykonané pamětí.“ Jediný možný důvod mé cesty, odpovídá autor v rozhovoru pro Paris Match, „který mě napadá, je ten, že po působení v Senegalu jakožto [francouzský] velvyslanec a životě obklopeném tělesnou stráží jsem chtěl zjistit, jaké to je žít nechráněn. Toužil jsem po oproštěnosti, osamělosti, obnažení.“

Co se stane s duší, když nohy ujdou osm set kilometrů současným Španělskem po cestě s tisíciletou tradicí? Rufinova odpověď, jak mu ji přinesla vlastní zkušenost, je formulována střízlivě, skepticky, a přitom nesmírně vtipně a se schopností vystihnout město, krajinu, povahu či vzhled přesným obrazem či půvabnou scénkou. Cesta do Compostely je v jeho podání duchovní i skeptická, romantická i cynická a je vylíčena s jazykovým mistrovstvím, které se přitom nikdy nepoddává zálibě ve vlastním předvádění.

Ocitujme znovu zmíněný článek v Paris Match: V Rufinových větách se vrací výraz „spiritualita“. Proč nechává její kontury mlhavé? „Úmyslně!“ kontruje. „Zkušenost Compostely vás přivede k emocím, které nenáleží žádnému určitému náboženství. Kulturním dědictvím jsem katolík. Přesto jsem v určitou chvíli své cesty zjistil, že mne obsáhlo slavné ,prázdno‘, drahé buddhistům. Jindy jsem velmi silně pociťoval přítomnost ,duchů míst‘, o nichž hovoří Etiopané. Tyto neviditelné síly, prodlévající za věcmi, jsou tím hlavním, s čím jsem se na Cestě setkal.“ Víc neřekne. Jeho kniha (píše Paris Match) se hájí sama: uhrane svým rytmem – tempem vynikajícího chodce! – i neafektovaným jazykem, průzračným a přesným. Uvádí čtenáře do stavu jedinečného oslnění, jež lze právem nazvat milostí.

Jean-Christophe Rufin, hlavní profesí lékař, je čelnou osobností humanitárního hnutí (mj. zakládajícím členem organizace Lékaři bez hranic) a působil jako diplomat (2007–2010 fr. velvyslancem v Senegalu). Roku 2008 byl zvolen do Académie Française, nejprestižnější francouzské instituce s fixním počtem čtyřiceti členů. Jako spisovatel obdržel mj. v roce 1997 Goncourtovu cenu za prvotinu a v roce 2001 „plnoprávnou“ Goncourtovu cenu (tj. nejvýznamnější francouzskou literární cenu), v roce 1997 Prix Méditerranée ad. Je autorem devíti románů (česky vyšla Adamova vůně, Praha 2008) a sedmi esejistických knih.

O knize uvedli:

Cesta do Compostely! Pouť vyšlapaná už milióny opánků (i goretexové obuvi), opředená legendami, vedoucí úchvatnou přírodou i podél autostrád. Rufin popisuje štrapáci, kdy se jako „galejník“ Cesty utkává s břemenem a slastí samoty, potkává zbožné houfce, poutnice bažící po milostném vznětu i třeba pijany. Sám toužící po transcedenci, schvácen únavou a špínou posvátné pouti, prchá před kýčem, (kupčíky) i snoby a jen a jen v rytmu nepřestajné chůze nachází ohniska klidu, kdy se dotýká spirituality, jako nejvyššího tajemství pradávné stezky. Přičemž (autor moderního cestopisu) Jean Christophe Rufin své utkání a nakonec i splynutí s Cestou popisuje s nebývalým vtipem, švihem a elegancí…

                                                                                                                                                     Jáchym Topol

Být sám prostřed vřavy, uprostřed davu, tak stranou, tak sám pro sebe dotýkající se prázdna, o tom je Nesmrtelná túra do Compostely. Jako o místu potkávání, spíš o místu potkávání se sebou samým v té hře na chodce vytrženého z běsu hromadné turistiky, píše o cestě do Compostely věčný světoběžník, pasovaný akademik, tu a tam mimoň Jean-Christophe Rufin, prý proti své vůli. Ale proč ne, když to není od věci? A to není!

                                                                                                                                                      Oldřich Král